Existuje mnoho teorií o tom, kde se mohla potopit legendární Atlantida. Jedna z nejoblíbenějších pochází z nedávné doby. V roce 1992 vyšla kniha Atlantida — Odhalení legendy (Atlantis — Eine Legende wird entziffert). V Curychu žijící německý geoarcheolog doktor Eberhard Zangger v ní hájí tezi, že báje o Atlantidě je egyptskou verzí trojské války. Sklidil za ni jen posměch a zášť. Zangger, který studoval ve Velké Británii a Spojených státech, se v těchto zemích těší pověsti génia a je považován za „Einsteina antiky“. Když však se opovážil porovnat Tróju s Atlantidou, vyvolal v archeologickém cechu pořádný rozruch. Protože se z něj stalo „zlobivé dítě archeologie“, kolegové mu dosud úspěšně brání v tom, aby si ověřil své teze. Zdá se však, že nejnovější výzkumy mu dávají zapravdu přinejmenším v několika bodech. „Vše, co je příznačné pro Atlantidu, je doloženo také pro Tróju,“ říká Zangger. Jsem pevně přesvědčen o tom, že se v případě Atlantidy jedná o architekturu z doby bronzové.“ Při hledání stop mu pomáhal jeho „plechový bubínek“, počítač, který je neodmyslitelný ve věku kyberprostoru. Zangger si opatřil speciální počítačový program, který používá také americká armáda při lokalizaci stanovišť nepřátelských raket. Tento program „nakrmil“ všemi dostupnými daty, která jsou o Atlantidě k dispozici, mj. všemi informacemi o kulturních vymoženostech, geografii, přírodních katastrofách a zvláštních znacích. Počítač mu posléze zjistil seznam nejpravděpodobnějších poloh Atlantidy. a žebříček přinesl nemálo překvapení. Dost ostudně dopadly Kréta (52 bodů) a Santorin (29 bodů). Domněnku, že Atlantida je Platonovou smyšlenkou, považoval počítač za poměrně pravděpodobnou (42 bodů). Nejlépe se ale umístilo na této „atlantské hitparádě“ jedno místo, a to Trója, která získala 91 ze 100 možných bodů. O bájném městě se hodně hovoří. Co o něm víme? Německý archeolog Heinrich Schliemann považoval Homérovy eposy Illias a Odyssea za historické prameny a rozhodl se koncem 19. století dokázat odbornému světu, že Trója skutečně existovala. To se mu také podařilo — a dokázal dokonce ještě i víc. Objevil ještě Mykény (80 km jihozápadně od Atén) a v tamních královských hrobkách našel hojnost zlatých šperků. Koncem 15. století př. n. l. dobyli Mykéňané Krétu a začali utlačovat pány „paláců“. Ve 13. století př. n. l. konečně ovládli celou Egeidu. Co se to ale potom tak zničehonic stalo? Čím nebo kým se cítili Mykéňané ohroženi, to nevíme. V každém případě byla v té době ve všech městech posilována obranná zatíženi. Mykény se proměňovaly stále více v pevnost. Pracně prorazili tvrdou skálou vodovod, aby mohli přivádět vodu z pramene vzdáleného tři sta šedesát metrů a sbírat ji do podzemní cisterny, aby v případě obležení netrpěli žízní. V Tírynsu a dalších městech byla přijímána stejná opatření. Uplynulo několik let a kvetoucí kultura zchřadla navždycky. Vzpomínka na onu skvělou epochu se však zachovala v různých bájích, které posléze posloužily básníku Homérovi v 8. století př. n. l. jako základ k jeho veršům. K nejvzácnějším nálezům z Mykén patří zlatá Agamemnonova maska, kterou v roce 1876 objevil a vykopal Schliemann. V jednom telegramu sdělil německému císaři, že spatřil obličej Agamemnona-vládce, který v Homérově Illiadě vedl útok proti Tróji. Originál se dnes nachází v aténském Národním muzeu. Replika věrná originálu je součástí sbírek Germánského muzea v Mohuči. Říká se, že Agamemnon se stal obětí staré kletby, kterou uvalil na rod Átreovců posel bohů Hermes. Atreův syn byl zabit svou ženou a jejím milencem. Z nejnovějších výzkumů ovšem plyne, že maska mohla být zhotovena asi čtyři sta let před smrtí údajného nositele. Aténské úřady se dosud vzpírají přesnému určení jejího stáří. Leccos se zdá být nejasné, jako třeba původ Schliemannova „Priamova pokladu“. Podle Eberharda Zanggera pochází slavný šperk, který objevitel Tróji položil kolem krku své manželce, z Atlantidy. Co je ale fikce a co realita? Geoarcheolog spojuje obě bájná města Tróju a Atlantidu. Zdá se, že shody v legendách o Atlantidě a Tróji jsou v některých případech až zarážející: • Platonova ostrovní říše zakládá svou velkou námořní moc na „dvanácti stech lodí“. Trojská flotila čítá podle Homéra jedenáct setosmdesát šest lodí. • Pro Atlantidu byl typický silný severní vítr, jak tvrdí Platon. Stejné větrné poměry charakterizují také bouřlivý vjezd do Černého moře, u kterého Trója ležela. • Také poloha paláce je stejná jako u Platona: leží na vyvýšenině na rovinatém mořském pořeží a je obklopený horami. • Průměr Tróji i hlavního města Atlantidy činil devět set metrů. • V Atlantidě tryskal jeden horký a jeden studený pramen. V Tróji měli dvě studny, z jedné se pářilo a připomínala „plápolající oheň“, druhá byla „studená jako kroupy“, jak líčí Homér. • Podobné jsou také scénáře zániku. Celý středomořský prostor byl ve 13. předkřesťanském století zachvácen ekonomickými, kulturnímí a přírodními katastrofami — zaniklo několik vyspělých kultur, mj. mínójská. Tyto shody jsou možná náhodné. Nicméně rámcový děj legendy o Atlantidě se shoduje s reálnými událostmi kolem Tróji. Tato pozoruhodnost svádí některé historiky k tomu, aby hledali původ legendy v “útocích námořních národů“. V této temné a krvavé kapitole dějin lidstva byly na konci bronzové doby tehdejší supervelmoci Egypt a říše Chetitů napadány záhadnými „námořními národy“. Jsou o tom zmínky v egyptských hieroglyfických textech. Podle nich byly velké orientální říše kolem roku 1200 př. n. l. tísněny „Seveřany“, cizáky zběhlými v mořeplavbě, kteří otřásli mocenskou strukturou celé oblasti. Historikové v těchto vetřelcích vidí mocné egejské kmeny, mj. zřejmě Mykéňany a Sardy. Jak se zdá, nejnovější nálezy klínového písma to potvrzují. V textech se přece říká, že útočníci přišli z raně historických pirátských tvrzí obývaných Danay a Achájci, kteří měli mocenské základny v Egeidě. Na vpádu se měly podílet rovněž některé palácové kultury v západní Anatolii. Na konci této „antické světové války“, která se vlekla po několik staletí, byly zpustošeny rozsáhlé části Středomoří, chetitská říše byla vymazána z mapy, Kypr byl zničen, mykénská pevnina byla spálená na uhel a hrdé pevnosti v Levantě byly v troskách. Zadržet cizince ze severu na moři i na souši se podařilo až egyptským vojskům. Prvního úspěchu dosáhl faraón Meremptah kolem roku 1230 př. n. l., když porazil na hlavu válečnické „námořní národy“. Další zdrcující porážku jim přivodil posléze faraón Ramesse III. v roce 1190 př. n. l. Vše se proměnilo v sutiny a popel. Celá Egeida byla kulturně vržena zpátky, propukaly hladomory a jsou archeologicky doložené záplavy a zemětřesení. Vykopávky z tohoto období vykazují náhle „primitivnější“ výrobní techniku, než kterou měly předchozí generace, a v Řecku byla dokonce na krátkou dobu přerušena písemná tradice. Zůstaly jen mýty a legendy, líčící minulý rozkvět. Fragmenty těchto textů se dochovaly pro potomstvo v bibli, Homérově Illiadě, ale také v báji o argonautech a v mýtu o Herakleovi. Jsou to vzpomínky na lepší časy, v nichž se stavěly přehrady, měnil se tok řek a byly k dispozici vymoženosti bronzové doby. To se v každém případě domnívají mnozí archeologové a snaží se vykonstruovat spojitost se zprávou o Atlantidě. Co věděl Platon o této vyhlazené supercivilizaci? „Platon měl určitě nějaké tušení,“ říká přesvědčeně gottingenský historik Adolf Lehmann. Nápadné je, že Platon ve své zprávě líčí Atlantidu také jako útočnou námořní mocnost. Troubí se spojenci k útoku, aby si v „jednom jediném výpadu“ podmanila velmoc Egypt a další rozsáhlé části Středomoří. To se nezdaří, protože faraónům přicházejí na pomoc „staré Atény“, aby byl nepřítel odražen. Proto už není udržitelná teze kritiků, že Atlantida je čirý výmysl. „Války námořních národů,“ tvrdí Lehmann, „nabízejí dějinné pozadí, na němž mohou historikové vážně diskutovat.“ Pro heidelberského filologa starověku Herwiga Görmanna se tím rovněž otvírají nové možnosti výkladu. „Paralely mezi válkou námořních národů a Atlantidou jsou signifikantní,“ prohlašuje nadšeně odborník na Atlantidu. Vskutku lze rozeznat určité podobnosti, přesto mají tyto teorie také slabiny. Je totiž i nadále sporné, jak se vlastně dostala zvěst o pohromě v době bronzové až k Platonovi. Eberhard Zangger považuje za pravděpodobné, že existovala přímá návaznost, že tedy Platon měl v ruce Solónovy záznamy. To prý je také důvod, proč měl tak přesné informace o stavbě kanálů, o zaniklých civilizacích a tajemné rudě zvané mosaz. Z Görmannových analýz naproti tomu vyplynula jiná cesta zprostředkování. Bezprostředně poté, co byl sepsán příběh o Atlantidě, se prý do Atén dostavila tříčlenná egyptská delegace. Došlo k tomu tedy ve chvíli, kdy země faraónů utrpěla těžký úder a prosila Řeky o ozbrojenou pomoc proti Peršanům. Ještě předtím prý vojevůdce Chabrias, Platonův přítel, odjel do Egypta, kde vedl předběžné rozhovory. Možná to vše mělo navodit atmosféru nakloněnou vojenské smlouvě, spekuluje Görmann. a k tomuto účelu s sebou řečtí vyslanci přivezli starý text námořních národů, v němž se připomínalo staré přátelství ve zbrani Saje a Atén. Důkazy pro toto tvrzení ovšem nejsou. Rekonstrukce příběhu Atlantidy je nadále otevřená. a jaká role se v těchto krvavých jatkách, jež mezi sebou uspořádaly antické námořní národy, přisuzuje Tróji? Také ta je dosud neobjasněná. Badatelé zabývající se Trójou ještě donedávna vycházeli z názoru, že toto město bylo spíš bezvýznamným pirátským hnízdem. Tento názor je třeba kvůli nejnovějším vykopávkám opravit, protože odkrývané město je rok od roku větší a podle archeologa Zanggera se stále víc podobá Atlantidě. Vědec k tomu stručně uvádí: „Rozloha Tróji se zdvacetinásobila od doby, kdy vyšla moje první knížka.“ Zdá se, že Trója bývala v bronzové době světovým obchodním centrem, důležitým spojovacím uzlem Východu a Západu. Odborník na Atlantidu jde ještě dál a je přesvědčen o tom, že kolébka evropské kultury leží v Turecku. Je to smělé tvrzení, jež má podle Spiegelu prověřit německý Spolkový úřad pro geologii a suroviny (BGR). Pomocí moderního magnetometru a jednoho světově ojedinělého přístroje instalovaného pod speciálním vrtulníkem se má prozkoumat celý trojský areál. Zázračná věcička zachytí skryté půdní vrstvy až do hloubky 150 m. Tento přístroj byl zatím použit při hledání rudných ložisek v Thajsku a Pákistánu, nyní má prozkoumat zasypaná trojská přístavní zařízení a dokázat existenci Atlantidy. Reportér Spiegelu Matthias Schulz o dobrodružném projektu říká: „Toto vyspělé technické vybavení se nyní postaví do služeb pátrání po Atlantidě. Pedologové z Hannoveru vytýčili čtverec o ploše 13 x 14 kilometrů, který leží přímo u trojského hradního návrší. Pod několikametrovými nánosy bahna a písku by se měl podle Zanggerovy hypotézy skrývat obří přístav Atlantidy.“ Ať už tam bude objeveno cokoli, spojitost Tróji s Atlantidou se podaří Zanggerovi a jeho stoupencům doložit jen proto, že považují Platonovu zprávu za mylnou, a to jak co se týká čísel, tak časového údaje. Atlantský stát byl podle Platona zničen kolem roku 1250 př. n. l. To není jediný rozpor. Atlantida neležela poblíž „okeánu“ popsaného Platonem, který je ztotožňován s Atlantikem. Zangger řeší tento problém tím, že umísťuje „Herakleovy sloupy“ ne do Gibraltarské úžiny, nýbrž do Dardanel, kudy se vplouvá do Černého moře. Podle Zanggera středomořské národy nikdy nedopluly až do Atlantiku. Zanggerova teze má ještě jednu zjevnou slabinu: Trója ležela na pevnině, zatímco hlavní město Atlantidy na ostrově. Německý autor bestsellerů však namítá, že toto Egypťané nikdy netvrdili, neboť vůbec neměli výraz pro „ostrov“. Příslušný hieroglyf znamenal prostě „pobřeží“. Dospěli jsme takto ke konci pátrání tezí, že Atlantida je Trója? Pochyby jsou namístě. Pro spravedlnost je třeba uvést, že Zangger je natolik sebekritický, že v závěru své knihy přiznává: „Když vezmeme Platonovo líčení doslova, potom má teorie odporuje nejdůležitějším znakům Atlantidy, a to dataci, poloze, ostrovnímu charakteru a velikosti.“ Současně ovšem také míní, že dochované prameny o Atlantidě se podobají složité skládačce: „Mnohé kostky k ní patří, mnohé ne a jiné zase byly vyměněny.“ Můžeme si to ale opravdu takto zjednodušovat? Zdá se, že nejen Zangger, ale také ostatní badatelé si ve všech svých teoriích o Atlantidě libovolně stanoví vlastní pravidla hry. Každý si vybere z Platonovy zprávy jen ty údaje, které podle jeho domnění podporují jeho teorii. Co se nehodí do skládanky, připíše se básnickému umění. Takto jednoduše se ovšem minulost nedá rekonstruovat. Novinář Peter Ripota vidí budoucnost pátrání po Atlantidě skepticky. „Dokud se budeme muset opírat o Platonův neúplný a nedokonalý text, nikdy nebudeme moci s jistotou říci, kde Atlantida skutečně ležela. Pokud vůbec někdy existovala reálně a ne jen v naší fantazii — jako ostrov blažených lidí, kteří se přiklonili ke zlu a tím byli odsouzeni k zániku. Takový obraz je nadčasový, především co do morálního ponaučení, ale také co do nadějí a tužeb. Možná jednou doopravdy najdeme Atlantidu. Ne však v realitě, nýbrž ve své duši.“
