Main » 2009 » Únor » 27 » Skrývá se řešení ve středomoří?
Skrývá se řešení ve středomoří?
17:27
Vraťme se zpátky k mýtu o Atlantidě. Pokud věříme Platonovi, byla Atlantida větší než Malá Asie a obývaná část severní Afriky dohromady. Ostrov měl ale klesnout ke dnu během jednoho dne a jedné noci. Ke katastrofě mělo dojít 9000 let před dobou, kdy žil Solón. Můžeme považovat za platný Platonem uváděný okamžik zániku Atlantidy? Nebo je třeba přistupovat k jeho údajům obezřetně? Geologové a geofyzikové, kteří v posledních desetiletích důkladně prozkoumali moře, nenašli žádný důkaz, který by potvrzoval, že se dno Atlantského oceánu v posledních milionech let nějak významně změnilo. Proto se zřejmě nemohl ve sporné oblasti v geologicky tak krátké době potopit žádný velký ostrov. Již v roce 1947 prohlásil švédský oceánolog Hans Petterson: „Platonova Atlantida v Atlantském oceánu je geologická mrtvola.“ Ostrovy jako Azory nebo Kanáry nejsou pozůstatky nějakého prakontinentu, nýbrž je z mořského dna vyzvedly erupce podmořských sopek. Že by se Platon zmýlil? Nebo že by záměrně lhal? Či považoval celý příběh vskutku za autentický? Podle údajů egyptských kněží ležela Atlantida „před úžinou“ spojující dvě velká moře. Oceán, v němž Atlantida leží, je popisován jako vnitrozemské moře, jež je „obklopeno pevninou“. Solón identifikuje uvedenou mořskou úžinu jako Gibraltar a tím posouvá místo děje dál na západ, tedy do Atlantiku. To by ale znamenalo, že moře za Gibraltarem muselo být beze zbytku sevřeno nějakým vnějším kontinentem. Je to kuriózní myšlenka, kterou dublinský historik starověku John Victor Luce zakreslil do mapy světa. Tato představa však odporuje běžnému antickému světovému názoru, podle nějž byl obyvatelný svět zobrazován uprostřed vodní plochy. Luce přesto věří, že zpráva o Atlantidě není tak docela vycucaná z prstu a že nelze pochybovat o strašlivé katastrofě. „Jen je třeba se rozloučit s domněnkou, že Atlantida je kontinent, který se potopil v raných dobách lidských dějin v severním Atlantiku,“ prohlašuje. Ve své knize Atlantis, legenda a skutečnost vydané v roce 1969 vyslovuje podezření, že Platonovi šlo o to přibásnit Atéňanům, kteří zvítězili nad velkou Persií, tedy velmi mocnou bojovou sílou na východě, také pradávné velké vítězství nad mocným vetřelcem ze západu. Protože Platon znal Středomoří a věděl, že tam nemohl žít národ, jež by se mohl měřit s bojovou sílou Peršanů, přemístil Atlantidu prostě do moře za Gibraltar, kde právem předpokládal rozlehlou vodní plochu. Již Herodotos, který žil přibližně o devadesát let dřív než Platon, věděl, že lze z Rudého moře obeplout celou Afriku a vrátit se do Středozemního moře Herakleovými sloupy. Luce a další experti předpokládají, že Platon se stal obětí vyposlechnutých nebo opsaných omylů. Egyptští kněží totiž Solónovi neřekli, že Atlantida je větší než Libye a Asie dohromady, nýbrž nejspíš mínili, že Atlantida leží mezi Libyí a Asií, neboť „meizon“ znamená v řečtině „větší“, ovšem „mézon“ znamená „mezi“. Ve skutečnosti není míněn Gibraltar, nýbrž jiná úžina: Dardanely. Pokud budeme uvažovat tento průliv, naskytne se nám méně fantastický obraz: Tam, kde Platon hovoří o „Atlantském moři“, zřejmě má na mysli Černé moře. a to je opravdu obklopeno euroasijskou pevninou. Skrývá se řešení ve Středomoří? V Egeidě? V roce 1900 objevil archeolog Sir Arthur Evans na Krétě Knósský královský palác a přiřadil ho ke kultuře, kterou nazval mínójská. V únoru 1909 vyšel v londýnských Times článek opatřený titulkem „Ztracený ráj“, v němž byla vyřčena teorie, že Evansem nalezená kultura vlastně patří k pozůstalosti Atlantidy. Tvrdilo se v něm, že nejnovější vykopávky na Krétě povedou nutně k tomu, že „bude třeba přehodnotit předklasické dějiny Středomoří“. Později tuto teorii rozvinul irský autor K.T. Frost. Byl přesvědčen o tom, že báj o Atlantidě je egyptská vzpomínka na ostrov Kréta v době bronzové. Co si potom ale počít s časovou diskrepancí s Platonovými údaji? Tento rozpor lze vysvětlit, když si trochu pohrajeme s čísly. Mnozí badatelé se domnívají, že data se vztahují k měsíčním rokům. Solón však počítal zřejmě ve slunečních rocích. V tom případě bychom se dostali k době kolem 1200 př. n. l., což je možná poněkud pozdě, ale pořád ještě v rámci přesné datace. Další návrh řešení je založen na tom, že se Solón možná zmýlil a považoval hieroglyf pro číslovku 100 za znak pro číslovku o řád vyšší. Podle této úvahy by Atlantida zanikla 900 let předtím, než Solón žil (ne 9000 let). Přičteme-li přibližně 600 let (přibližně doba, která uplynula od Solónovy návštěvy Egypta do přelomu tisíciletí), dostaneme letopočet 1500. Podle toho by Atlantida byla zanikla asi kolem roku 1500 př. n. l. a šlo by o typickou civilizaci, jako byla třeba egyptská, mezopotámská, povodí Indu — nebo krétská. V první polovině druhého tisíciletí př. n. l. ovládala Kréta díky silnému loďstvu celé Egejské moře. Frost poukázal v této souvislosti na shody mezi popisem uvedeným v Platonově zprávě a mínójskou kulturou, zvláště pak na možnou spojitost mezi královským honem na býka v Atlantidě a uctíváním býka na Krétě. Na to navazuje řecký mýtus o Mínótaurovi. Býčí hlava vykopaná na Krétě možná představuje jednoho z posvátných býků, kteří se používali ke vskutku nebezpečnému obřadu, při němž bojovníci i bojovnice museli proskakovat mezi býkovými rohy a přes jeho hřbet. Tento rituál možná položil základ k báji o Mínótaurovi, obludě, jež byla zpola člověk, zpola býk, žila uprostřed labyrintu a dostávala oběti z řad mladých mužů a žen. Daidalos, stavitel labyrintu, ho opatřil zákeřnými zákruty a falešnými východy, takže lidé, kteří do něj byli postupně posíláni, neodvratně zabloudili a Mínótaurus je usmrtil. Zabil ho Théseus a po vykonaném hrdinském činu vyvedl lidi z labyrintu, když si předtím prozíravě vyznačil zpáteční cestu šňůrou. Zda takový labyrint kdy existoval na Krétě nebo kdekoli jinde, je ale sporné, neboť se ho zatím nepodařilo najít. Jediné, co víme, je, že fascinace bludišti pochází z mystických pramenů. Prvopočátky sahají až do starší doby kamenné, původní význam labyrintů není jednoznačně objasněn. O kultech býka a jeho obětech je známo, že byly velmi rozšířené u starých středomořských kultur Kréty, Egypta, severní Afriky a Ibérie a podle Platona měli přednostní královské právo rovněž v Atlantidě. Nicméně býčí kult sám o sobě nelze patrně považovat za doklad svědčící o místu, kde byla Atlantida. Ve Španělsku a v celé řadě jihoamerických zemí je rituální zabíjení býka stále ještě velmi oblíbené a mohlo by sloužit stejně dobře jako náznak nepřímého spojovacího článku s obyčeji praktikovanými v bájné Atlantidě. Mnozí archeologové se přesto domnívají, že se Platonův popis Atlantidy vztahuje na krétskou mínójskou kulturu. Poukazují na zvláštnosti, jako je třeba podoba fajánsových bohyň s dvěma hady a v úboru krétských palácových dam. Mínójská kultura (nazvaná podle slavného krále Mínóa) byla vskutku úžasně moderní, co se týká příjemností každodenního života, jako jsou třeba vodovody a další luxusní vymoženosti. Mínójské ženy zjevně měly stejná práva jako muži, atraktivně a opravdu svobodomyslně se oblékaly, a dokonce jim ani nebylo upíráno právo zúčastnit se nebezpečných býčích zápasů. Jsou ale takové záchytné body vskutku přesvědčivé? Frost se domníval, že mýtus o Mínótaurovi vznikl na pozadí mykénského vpádu, k němuž došlo kolem 1450 př. n. l. a vedl k zániku krétské kultury. Této domněnky se chopili archeolog doktor Spiridon Marinatos a seizmolog doktor Angelos Galanopulos. Na počátku postupného zániku byl — historicky doložený — výbuch sopky Théra kolem roku 1525 př. n. l. na Santorinu ležícím severně od Kréty. Badatelka Jennifer Westwoodová shrnuje fakta takto: „Sopka Théra vybuchla třikrát, přičemž třetí erupce byla provázena mocným hřměním, které bylo slyšet až do vzdálenosti tří tisíc kilometrů. Podle některých odhadů byla tato erupce čtyřikrát silnější než v roce 1883 výbuch vulkánu Krakatoa ležícího mezi Sumatrou a Jávou, který byl slyšet až do Austrálie. Théra pohřbila ostrov pod vrstvou popela vysokou až třicet metrů a neušetřila ani hlavní město.“ Poslední ránu z milosti zasadily civilizaci poškozené zemětřesením nakonec mořské vlny. Tento dramatický scénář možná vysvětluje osud Santorinu. I když je dosti pochybný, protože byly vykopány různé keramické styly, které dokládají, že kultura na Santorinu přežila výbuch sopky o víc než pět set let. Dva němečtí vědci Hans Pichler a Wolfgang Schierig podrobili v roce 1997 thérské vulkanické pozůstatky podrobné analýze. Zprávu o ní uveřejnili v odborném časopise Nature a došli v ní k závěru, že účinky exploze na Santorinu se mohly stěží projevit na Krétě. Archeolog Peter James vidí ovšem celou situaci podobně skepticky: „Mínójská kultura přežila Théru asi o padesát let, a co se týká Knóssu, dokonce o sto let. Proto je neudržitelná původní domněnka, že Kréta, Théra a Atlantis patřily k sobě, a má hodně slabých míst. Originální příběh o Atlantidě vyprávěný egyptskými kněžími se nemůže vztahovat ke zničení mínójské kultury výbuchem sopky na Théře, protože ji tento výbuch nezničil.“ Ačkoli „krétská teorie“ zní v některých bodech přijatelně, nemohla Atlantida klesnout do moře v této oblasti, neboť na rozdíl od Atlantidy ční Kréta nad hladinu dodnes, jak známo.
