Main » 2009 » Únor » 27 » „Mu“ a „podmořské město“ u Okinawy
„Mu“ a „podmořské město“ u Okinawy
17:26
Mýtus o potopené Atlantidě je snad nejznámější na světě. Existují ještě jiná bájemi opředená místa tohoto druhu? Dochované prameny o tom skutečně hovoří, byť nejsou nezpochybnitelné. a právě z oblasti, v níž před pradávnem zmizel božský král Viracocha — v Tichém oceánu. V 19. a 20. století věřili někteří vědci, že muselo jít o tajuplné království jménem Mu. V roce 1926 uveřejnil v Indii žijící Brit, plukovník James Churchward, výsledky své celoživotní výzkumné práce v knize Ztracený kontinent Mu (The lost Continent of Mu). O mediální rozruch měl postaráno, vždyť tvrdil, že má pádné důkazy o tom, že v Pacifiku kdysi byl potopený kontinent Mu. Biblický příběh stvoření, prohlašoval dále Churchward, nepochází od národů na březích Nilu nebo Eufratu, nýbrž z Mu, pravlasti všeho lidstva. Churchward tvrdil, že ho jeden starý asijský kněz naučil překládat hieroglyfy v archaické řeči Mu vyskytující se na kamenných tabulkách nalezených v Indii a Mexiku. Podle jeho svérázného „převodu“ prý nápisy potvrzují, že Mu byla kolébkou všech kultur a je dokonce ještě starší než Atlantida. Kromě toho z textů vyplývá, že existovalo několik lidských ras, které pocházely z tohoto kontinentu a vedly poklidný život jako v rajském Edenu. Nicméně zánik byl zpečetěn. Bohužel, jak sdělil Churchward, prý tato idylická země spočívala na jeskyních naplněných plynem. Před více než 12 000 lety náhle zanikla v důsledku mohutné exploze. Ostrov byl zpustošen zemětřeseními a sopečnými výbuchy. Rozsáhlé záplavy nakonec potopily Mu do oceánu. Výstřední pan Churchward nebyl první, kdo veřejně vystoupil s fantasticky znějící historkou o ztraceném ráji. Již mnoho let před ním vypustil do světa legendu o Mu francouzský abbé Charles-Etienne Brasseur de Bourbourg. V roce 1864 narazil na jednu zprávu o mayské kultuře a třech jejích dochovaných kodexech, které jsou dnes uloženy v Madridu, Paříži a Drážďanech. Veškeré ostatní literární dědictví „slunečních národů“ bylo zcela zničeno ve vandalském vražedném opojení. Brasseur de Bourbourg věřil, že v dokumentech se hovoří o potopeném kontinentu. Učence zmátla dvě písmena z mayského rukopisu. V abecedě zastupovala písmena M a U. Bylo tedy logické nazvat neznámou zemi „Mu“. Koncem 19. století podpořil tuto tezi Bourbourgův krajan, lékař a archeolog Augustus Le Plongeon. Byl první, kdo vykopal mayské ruiny na Yucatánu. Nálezy ho posílily v přesvědčení, že mayskou kulturu museli založit uprchlíci z Mu. Odkazy na tento kontinent vypátral v kodexu „Troano“. Pokusil se o překlad a došel k závěru, že ostrov „byl dvakrát vyzvednut… a pak náhle v noci zmizel, když údolí nepřetržitě zasypávaly následky vulkanických sil. Protože kontinent byl obklopen mořem, zanikl působením těchto otřesů a opět se na několika místech vynořil. Nakonec ale povrch nevydržel a deset zemí se od sebe odtrhlo. Nedokázaly odolat síle otřesů a klesly do moře se všemi šedesáti čtyřmi miliony obyvatel…“ Podobnosti tohoto líčení s Platonovými texty utvrdily Plongeona a mnohé jeho současníky v názoru, že Mu a Atlantidou byl míněn stejný kontinent. Jen s tím rozdílem, že potopený ostrov je třeba hledat ne v Atlantském, nýbrž v Tichém oceánu. Argumentovali tím, že pokud kdy oceán pohltil nějaký kontinent, lze to předpokládat mnohem spíš o Pacifiku. Vždyť největší oceán na světě má se svými 176 miliony čtverečních kilometrů dvakrát větší rozlohu než Atlantik. Ačkoli se dnes většina vědců shoduje v tom, že kontinent Mu nikdy neexistoval, víme, že v dlouhých dějinách Země vždy znovu mizely větší světadíly a později se za převratných klimatických změn opět vynořovaly. Potvrdily to nejnovější geologické průzkumy v jiné oblasti moře. Podle nich se třikrát zvedl z moře neznámý kontinent ležící mezi Austrálií a Antarktidou a pak znovu klesl do hloubky. Stopy pevniny z doby před potopou byly nalezeny čtyři tisíce kilometrů jihozápadně od Austrálie. Kdysi dávno tvořily velký kontinent dvě oblasti — Kerguelenský hřbet a Broken Ridge — které se dnes nacházejí v dvoukilometrové hloubce pod hladinou moře. Prokázala to jádra ze sond vyvrtaných do hlubokého mořského dna. Z výzkumu vyplynulo, že kontinent měl rozlohu dva miliony čtverečních kilometrů, ale nad hladinu moře se zvedla jen jeho malá část velká přibližně jako britské ostrovy. K tomu došlo podle poznatků geologů třikrát — před 110, 85 a 35 miliony lety. Tedy v době, kdy podle našich znalostí lidé ještě nežili. Předpokládá se ale, že oba ostrovy kdysi tvořily část prakontinentu zvaného Gondwana. Proč by tedy neměly být také v Tichém oceánu ostrovy, které se znovu potopily? Jablkem sváru však zůstává i nadále otázka, zda na těchto pevninách už sídlila nějaká kultura. Teorie o existenci Mu je považována za smyšlenku, a přece jí dodnes někteří lidé věří. Možná proto, že existují ještě další stopy, které ji potvrzují nezávisle na badatelích zabývajících se Mu, jako byli Churchward, Blasseur a Le Plongeon. Tak třeba v Číně, ve staré „Říši středu“, po staletí přežívala podivná legenda o ráji na jednom hornatém ostrově. Ono mýtické místo je známo pod jménem Penglai. Tvrdí se, že ostrov měl ležet ve Východním moři, tedy v Pacifiku, a byl rájem na zemi. Kromě toho se vypráví, že ho občas navštěvovali tajemní nesmrtelní tvorové. Tyto nebeské bytosti prý pily elixíry života a poté vždy „dostaly křídla“ a byly schopné plachtit vzduchem. Bájemi opředenou zem se vydalo hledat několik výprav. Jednou bylo vysláno dokonce celé loďstvo, aby vypátralo zmíněný ráj, ale ani jedna z lodí se nevrátila. „Patrně nikdy nezjistíme, kde legenda vznikla,“ píše orientalista Robert K.G. Temple ve své knize Zem létajících draků. „Penglai bylo možná Tahiti nebo Havaj, ale také to mohla být Amerika,“ domnívá se Temple. Nápadná je zde opět paralela k legendám o Atlantidě a Mu. a je tu ještě další záhada. V čínských hrobkách z 3. a 4. předkřesťanského století byla nalezena plastická zpodobnění ostrova. Mnohá zobrazení se nacházejí rovněž na nádobách a bronzových vykuřovadlech. Na mnohých těchto zvláštních pohřebních darech jsou vypracovány složité reliéfové mapy bájné země, většinou s horskými vrcholky a povrchovou strukturou, do níž jsou zasazeny přírodní kameny a polodrahokamy. Tato bronzová díla jsou také úžasná v tom, že první srovnatelná evropská reliéfová mapa je známa až z roku 1510. Zhotovil ji kartograf Paul Dox a znázorňuje oblast kolem rakouského Kufsteinu. V Číně byla tato technika známa už téměř dvě tisíciletí předtím. Přišly tyto znalosti od velkých mudrců z Penglai? Existoval kdysi opravdu tento mýtický ostrov? Bylo by možné tomu vážně věřit, když si podrobněji prostudujeme podmořské struktury u japonského pobřeží kolem Okinawy. V polovině 90. let minulého století objevili sportovní potápěči v okolí ostrovů Jonakuni, Kerama a Aguni první pozůstatky mohutných staveb, kamenných kruhů, schodišť a plošin, které vypadají, jako by je vybudovali lidé. Japonští vědci od té doby přemýšlejí o původu bájných kamenných monumentů, jež se tyčí na mořském dně v hloubce 10 až 25 m. V roce 1998 oznámil světový tisk, mj. renomované londýnské Times nebo německý Welt am Sonntag v článku „Tajemné podvodní pyramidy“, nejnovější poznatky o tomto úkazu: „Výzkumníci objevili skalnatý útvar o šířce 150, délce 200 a výšce 90 m, který se podobá stupňovité pyramidě. Profesor Masaaki Kimura, geolog na univerzitě v Okinawě, areál prozkoumal a došel k názoru, že ho museli postavit lidé. Kimura: ,Toto tvrzení dokazuje skutečnost, že na úpatí skály nebyly nalezeny žádné stopy eroze, jako jsou odlomené a zvětralé kameny.' Kolem domnělé stupňovité pyramidy vede plošina, která vypadá jako silnice. Nápadné jsou několikametrové stupně vedoucí až k vrcholu. Tyto stupně mají souměrný tvar, který podle názoru profesora Roberta Schocha, geologa z Bostonské univerzity, nemohla způsobit v žádném případě eroze. Schoch, který se na uvedeném místě ponořil v dubnu, říká: ,Alespoň neznám žádný skalní útvar s tak čistými liniemi.' Další indicií, že by mohlo jít o lidské dílo, je několik menších pyramid nacházejících se poblíž. Jejich základna má stranu o délce asi deset metrů a jsou dva metry vysoké. Vědci je označují jako minizikkuraty. Zikkurat je výraz pro stupňovité pyramidy v Mezopotámii. Stáří nalezených staveb odhadují geologové nejméně na senzačních 10 000 let. ,Dosud se nenašlo nic, co by odkazovalo na to, že by byli lidé před tak dlouhou dobou schopni budovat taková patrně kultovní místa,' uvedl profesor Kimura. „Museli je vytvořit lidé, kteří byli po technické stránce mnohem dál než jiné národy. Zatím ještě na to neumíme odpovědět, musíme systematicky prozkoumat celý areál.“ Mezitím se už přihlásili o slovo pochybovači. Jedním z nich je německý geolog Wolf Wichmann, který došel po několika ponorech ke střízlivému závěru. Podle něj není „gigantický podmořský chrám“ nic jiného než přírodní sedimentový blok. Spiegel o tom informoval v článku nazvaném „Schodiště, které nikam nevede“ takto: „Pískovcem se táhnou vertikální trhliny a horizontální rozsedliny. V těchto zlomových zónách vznikly všechny pravoúhlé tvary a stupně. Horní plošiny podle Wichmanna vznikly rovněž působením vody.“ Myslí tím plochy příznačné pro sedimentovou horninu, protože leží přímo v příboji. Stopy po mechanickém opracování nebyly nalezeny a nelze poznat, zda jde o plánovitou architekturu. Stěny navíc nesvírají přesně pravý úhel a některé schody končí v prázdnu. Odvážná teze profesora Kimury, podle níž mohla už v mladší době kamenné nebo i dříve existovat ve vzdálenosti tří set kilometrů jihozápadně od Okinawy vyspělá kvetoucí kultura, zůstává zatím pouze v rovině spekulací. „Schody, které nikam nevedou“ nejsou ale právě proto ještě žádný „protidůkaz“. Za inckou pevností Sacsayhuaman leží vysoko nad peruánským Cuzkem mohutné skalní bludiště. Pozůstatky jakýchsi staveb jsou precizně vyleštěné, mají pravoúhlé hrany a byly doslova vykouzleny ve skále. Pod nimi jsou také schodiště, která jako by vedla do prázdna. Kvádry jsou nařezány z tvrdé žuly, ale vypadají, jako by je někdo vykrajoval z másla. Bylo by to vůbec možné jednoduchými kamenickými nástroji? Záhadné jsou rovněž slavné incké zdi. Mnohatunové kamenné monolity byly na milimetr přesně nařezány, dopraveny na místo a dokonale, bez jakékoli malty, spojeny k sobě! Dodnes zatím nikdo neví, jak to inčtí stavitelé dokázali. Nedefinovatelné kamenné masy se v každém případě podobají architektuře podmořských objektů u pobřeží Japonska. Zvlášť zarážející to je při srovnání s kamennou rampou vedoucí k Císařskému paláci v Tokiu. Je sestavena ze stejných nepravidelných kamenných kvádrů jako zdi v inckém hlavním městě Cuzku. Nikoho nejspíš neudiví fakt, že podmořské plošiny sice vypadají, jako by byly pravoúhlé, jak tvrdí Wichmann, ale ve skutečnosti nejsou. Víme přece, že japonské ostrovy jsou pověstné svými seizmickými aktivitami. Možná stupně takto vytvarovala zemětřesení. Profesor Kimura odporuje také v jiném bodě svým kritikům, podle nichž se nepodařilo objevit žádné stopy umělého opracování. Na horní terase totiž byly zjištěny rytiny připomínající dvě želvy. Zajímavý odkaz, když si uvědomíme, že želva byla ve staré Číně symbolem věčného života. Kimura vidí v těchto vyobrazeních souvislosti s čínským náboženstvím, neboť podle legend vyslal čínský císař před několika tisíciletími svého posla Jofuka do Východního moře, aby hledal posvátnou horu „Horai“. Na ní, jak praví mýtus, mají růst zázračné byliny umožňující věčný život. Této pátrací výpravy se prý zúčastnily tři tisíce lidí. Bylo by možné, ptá se Kimura, že by podmořské útvary vybudoval Jofuku či jeho následníci? Je to jen hypotéza, přiznává otevřeně profesor. Jsou ale ještě jiné objevy, které podle jeho názoru svědčí ve prospěch díla stvořeného lidskou rukou. „Na klínovitém útvaru nacházejícím se na záhadné kamenné pyramidě,“ vysvětluje Kimura, „se podařilo objevit stopy po opracování, jež vyvolávají podezření, že kámen kdysi otesali lidé.“ Podobné stopy po mechanickém zpracování se našly také poblíž oblasti zvané San'ninu-dai. Kimura z toho vyvozuje: „Zdá se, že jde o pokračování podvodních ruin na souši. V okolí Iseki points se nacházejí poblíž pobřeží další z těchto opracovaných kamenů. Radiouhlíková vyšetření stáří provedená na šestnácti vzorcích datovala monumenty do doby mezi 2000 až 4000 let. a další analýzy podmořských struktur na ostrově Jonakuni je zařadily do doby před více než 2000 lety.“ Jsou v každém případě příliš mladé na to, aby umožnily závěr, že se „podmořské město“ tehdy nacházelo nad mořskou hladinou. Většina geologů si je na základě výzkumů jistá, že je třeba jít nejméně 8000 let do minulosti Země, aby se dalo předpokládat, že mořská hladina ležela asi o dvacet pět metrů níž než současná. Jiní odborníci se domnívají, že toto stáří je ještě příliš nízké, aby mohlo vysvětlovat tak rychlý vzestup hladiny Tichého oceánu. Spíš věří, že sporný objekt byl zaplaven před 500 000 lety. Nejranější stopy osídlení Okinawy sahají do doby přibližně před 19 000 lety. Pokud je známo, první známky civilizace se objevily teprve před asi 9000 lety současně s kulturou Jomon, která se vyznačovala námořnickými dovednostmi. Již před 5000 lety se zřejmě prvním Japoncům podařilo vstoupit na americkou pevninu. Archeologové vykopali v Ekvádoru poblíž Valdivie sídliště, v němž byla nalezena keramika japonské kultury Jomon. Podobnost mezi hliněnými střepy z Japonska a Ekvádoru téměř nepochybně potvrzují, že mezi oběma zeměmi muselo kolem roku 3000 př. n. l. opravdu existovat spojení. Předpokládá se, že toto prastaré sídliště vděčí za svůj vznik japonským rybářům, které kdysi zahnal mořský proud na americké západní pobřeží. Opracování podmořských útvarů u Okinawy je ovšem mladší. Profesor Kimura v tom však nevidí žádný rozpor. Považuje za pravděpodobné, že „podmořské město“ bylo zaplaveno nikoli nečekaně, nýbrž po stupně před 10 000 lety po poslední ledové době. Jsou objevené plošiny přírodního původu? Nebo jde přece jen o pozůstatky prastaré zaniklé kultury? Ať už na to má někdo jakýkoli názor, jedno je každopádně jisté: Díky objevu areálu na mořském dně u Okinawy se alespoň začalo opět hovořit o prehistorické civilizaci v Pacifiku jménem Mu nebo Penglai…
