Existovala Atlantida doopravdy? Pokud ano, pak by se měly někde najít stopy této bájemi opředené kultury — ale kde? Dodnes se pokoušely stovky vědců rozluštit hádanku zvanou Atlantida. Zatím marně. Hlavní problém tkví v tom, že jediný „svědek“ Platon je už hezkou řádku let (přesněji 2349 let) po smrti. On sám nikdy Atlantidu neviděl, ale dodnes se těší pověsti skvělého filozofa. Z jeho zprávy nepochybně plyne, že považoval Atlantidu osobně za historicky doloženou. Ve svých dialozích čtyřikrát důrazně opakuje, že zmiňovaný ostrov není smyšlenka, neboť o něm slyšel od svého děda. Ten se o Atlantidě zase dozvěděl svého času od svého předka Solóna, který byl v Egyptě. Autor výslovně ujišťuje čtenáře, že tyto informace pocházejí z posvátného města Sais (Saj). Platon proto jen reprodukuje to, co vypověděl o Atlantidě Solón. Solón zase našel příslušnou zprávu na jedné stéle v sajském Neitině chrámu a opsal ji v podrobnější verzi z jedné „svaté knihy“. Tento rukopis se pak po čtyřech generacích dostal až ke Kritiovi, jednomu z účastníků Platonova dialogu. Zní to poněkud dobrodružně. Ale nebyla snad dlouho považována za výplod bezbřehé fantazie také zaniklá Trója, než ji vykopal Heinrich Schliemann (1827–1890)? Také on se opřel o líčení antického autora. Schliemann byl přesvědčen, že skutečně existuje město, které opěvoval ve svém hrdinském eposu Illias Homér. Vysmívali se mu jako podivínovi, archeolog-amatér se však řídil důsledně patetickými verši slavného Řeka a skutečně na maloasijském pobřeží našel, co hledal. Heinrich Schliemann se proslavil svým objevem na celém světě mj. také proto, že nebral na lehkou váhu bájný text. Co uvádí Platon o původu zprávy o Atlantidě? Není problém to ihned prověřit. a výsledek dosavadních rešerší je překvapivý: Badatelé z celého světa nemohou přes veškeré úsilí dodnes úplně vyloučit, že jeho tvrzení jsou pravdivá a původní prameny sahají až do šerého dávnověku. Shrňme si nejdůležitější body týkající se původu legendy o Atlantidě. V Platonově líčení se tvrdí toto: 1. Egyptští kněží vyryli zprávu původně na hieroglyfický sloup, který se nacházel v Neitině chrámu v Saji (Sais). Neit byla ochranná bohyně města a byla podle mýtů uctívána jako „matka bohů“, jež kdysi „porodila“ Rea. Řekové si ji spojili se svou bohyní Athénou. 2. Kolem roku 560 př. n. l. navštívil státník Solón Egypt a společně s jedním knězem ze Saje převedl zmíněný text do řečtiny. Při překladu docházelo k problémům. Solón nerozuměl geografickým výrazům a místním jménům na kamenném sloupu. Proto „pátral po významu vlastních jmen“, „snažil se znovu uchopit smysl“ a „překládal ho zpátky do naší řeči“. 3. V roce 360 př. n. l. použil Platon Solónovu verzi jako základ ke svému dialogu Kritiás, přírodozpytně-historickému dílu, v němž hraje hlavní roli zpráva o Atlantidě. Potud tedy Platonovy odkazy na původní zdroj. Ale co je báseň a co pravda? K tomu uvádím historická fakta: • Genealog John Davies zjistil, že Kritiás byl skutečně spřízněný se Solónem. Proto je dobře možné, že se rukopis v rodině předával. • Solónova návštěva Egypta kolem roku 560 př. n. l. je doložená. Nasedl na loď a odplul do svobodného přístavu Naukratis, ležícího v Nilské deltě. Odtamtud mu zbývalo do tehdejšího sídla faraónů Saje už jen šestnáct kilometrů. • Neitin chrám, nazývaný Per-Anch (Dech života), patřil k nejslavnějším egyptským univerzitám. Archeologové prokázali na základě výzkumu ruin existenci studovny. Chrám zbořili v době Kristova narození Římané. Přesto se dochovaly četné chrámové sochy a části stavby a jsou roztroušené po různých muzeích, původní Saj však ještě nebyla vykopána celá. Tyto záchytné body zcela opravňují k dalšímu pátrání po Atlantidě. Platon věrohodně líčí „myslitelný způsob přenosu informací“, jak tvrdí také hamburský archeolog doktor Hartwig Altenmüller, který vzápětí dodává: „V klasickém Řecku běžně čerpali ze studnice egyptské moudrosti.“ Celé houfy učenců tehdy putovaly do staré země na Nilu vyznačující se jedinou kulturou, která bez úhony přežívala celá tisíciletí. Bylo možné tam získat spoustu podivuhodných vědomostí, neboť staří Egypťané představovali špičku v astronomii, medicíně a ostatních vědních oborech. Byli nesmírně nadřazení ostatním středomořským národům v mnoha disciplínách, matematikou počínaje a architekturou konče. Kdo šířil v Řecku nové přírodovědné objevy, většinou je „opsal“ v Memfidě, Saji nebo v Alexandrijské knihovně. Docházelo doslova k „vývozu vědy z Egypta“, tvrdí doktor Altenmüller. „Řecký zázrak“, představovaný četnými divy rozumu a úžasnými znalostmi filozofických osvícenců z 5. a 6. století př. n. l., byl do značné míry založen na staroegyptských pramenech. Platonovi se vskutku nedá vytýkat, že by zacházel lehkovážně s pravdou. Byl to první autor světové literatury, který říká, že Země je „kulatá“. Také dochovaná zpráva o Atlantidě, jež současně líčí dějiny původních Athén, je prošpikovaná bystrými postřehy, když třeba uvážíme popis zániku světa. Platon jasnozřivě uvádí nebezpečí, jež může zapříčinit rabování lesů. Půda postupem času vyschne a promění se v úhor, úrodná vrstva se splaví. a zbude jen, jak kára Platon své předky, „hubená kostra země“. Odborník na Atlantidu a filolog z Heidelberku Herwig Görgemanns k tomu poznamenává: „ Jde o nejstarší a v každém ohledu správný popis eroze způsobené vykácením lesa.“ Pokud jsou však tyto Platonovy údaje tak přesné, proč by si měl vycucávat z prstu jiné detaily týkající se Atlantidy a její zkázy? Byli jsme snad připraveni o nesporný důkaz nepochopitelným destruktivním šílenstvím? Jen si vzpomeňme. Alexandrijská knihovna byla díky milionům původních spisů duchovním centrem helénského světa. Bylo v ní shromážděno obsáhlé vědění, obsahovala velká filozofická díla a tajné znalosti tehdejší doby. V tzv. múseionu, tedy na jakési univerzitě, žili, pracovali, diskutovali a vyučovali největší a nejnadanější antičtí vědci. Mnohé poutníky přitahovalo rovněž serapeion, duchovní centrum. Ke katastrofě došlo v roce 48 př. n. l., když Gaius Julius Caesar vtáhl do Alexandrie a vzal Kleopatru pod svou ochranu. Během bojů jeho oddílů s tamními přívrženci Ptolemaia (který se s Kleopatrou svářil o následnictví trůnu) byla knihovna kompletně vypálena. Vědci následujících generací tak přišli o informace nesmírné hodnoty. Shořely záznamy na papyrech, které by byly pomohly v minulosti vyřešit leckterou dodnes neobjasněnou záhadu. a možná by byly odhalily také tajemství obestírající Atlantidu. Několik málo dochovaných původních textů bylo nenávratně zničeno v 7. století, kdy arabští vojáci spálili to, co z knihovny ještě zbylo. Používali dokumenty nevyčíslitelné hodnoty k tomu, aby si ohřívali vodu v římských lázních. a jak víme z vlastní trpké zkušenosti, destruktivní šílenství lidí přetrvává dodnes. V propadlišti dějin zmizelo nenávratně mnoho vysoce vyspělých kultur. Vzdálenou minulost nám připomínají záhadné ruiny, obrovské monumenty, pyramidy a opuštěné věže, polorozbořená schodiště a poškozená vyobrazení bohů. Až do současnosti se zachovaly většinou pouhé zlomky, které byly dlouho považovány za bezcenné rozvaliny. Staré chrámy byly často zbořeny a použity jako materiál na nové stavby. Nebo hamižní dobyvatelé — jako to udělali Mayům a Inkům třeba španělští konquistadoři pod Pizarrovým velením — bezohledně a brutálně zničili celou jednu kulturu. Co víme o původu kamenných kolosů na Velikonočním ostrově? Kdo je postavil? Co znamenají znaky na dřevěných tabulkách na pustém čedičovém ostrově? Odkud pocházejí zakladatelé Teotihuacanu, bývalého hlavního města Mexika? Ještě v roce 600 př. n. l. tam žilo 200 000 lidí. Přešla staletí a místo bylo zcela opuštěné. Proč? Co víme o stavitelích bájného Tiahuanaka na větrem bičované vysočině jižně od jezera Titicaca? Údajně bez technických pomůcek, železa, kol a tažných zvířat dokázali tehdy lidé dopravovat několikatunové kamenné bloky na vzdálenosti několika set kilometrů a budovali z nich obrovské chrámy, paláce a sochy. Proč tato kultura odešla tak náhle a jednou provždy od svého díla? Co znamenají obrovité kameny z dávných dob — menhiry, dolmeny a viklany? Setkáváme se s nimi po celém světě, ať už v bretaňském Carnaku, v severní Africe nebo Sýrii a Palestině. Proč se stavěly sloupy vysoké až sedmnáct metrů? Kdo byl schopen před šesti tisíci lety takového výkonu? Jde o značky, náhrobky nebo boží trůny? Tajemství přetrvávají dál. Známo je jen tolik, že mnohé prehistorické monumenty, mj. také nejslavnější památník megalitické kultury Stonehenge v jižní Anglii, sloužily k astronomickému zaměřování. Jak ale mohli mít lidé v mladší době kamenné tak precizní astronomické znalosti, nad kterými nám nezbývá než žasnout? Existovaly už v prehistorické době vyspělé technologie, „high-tech“ vědomosti, které se v běhu tisíciletí opět ztratily? Završuje naše současná civilizace prozatímně celou řadu předchozích zaniklých civilizací, jež byly plně rovnocenné té naší? Jakkoli může tato myšlenka znít mnohým historikům „nemožně“ a „ztřeštěně“, má něco do sebe. Víme přece, že život na Zemi existuje v nějaké formě nejméně pět set milionů let. Kolikrát už mohly za tu dobu existovat společenské řády, z nichž se mohla vyvinout vyspělá kultura? Civilizace, které později zase zanikly v důsledku válek nebo přírodních katastrof, jak to popisovali Platon a další antičtí filozofové? Odpověď je jen jedna: Mohlo jich být mnoho. Badatel a lékař, doktor Immanuel Velikovski (zemřel v roce 1979), který se proslavil svou knihou Světy v kolizi, o tom nepochyboval, když napsal: „Dnešní Zemi několikrát předcházela stejná Země. Pokaždé byla stvořena, zničena a stvořena znovu. Dávné civilizace jsou dnes zahrabány ve spodních vrstvách půdy tak hluboko, že nemáme k dispozici žádné archeologické důkazy o jejich existenci.“ Možná jen proto, že se po nich dosud cíleně nepátralo? Kde by se mohla skrývat dědictví dřívějších civilizací tak, aby se zachovala pro příští pokolení? Jako žhavý tip se už dlouho uvádí Chufuova pyramida v Gize. Jsou tam ještě neobjevené duté prostory? Existuje tajná „Komora vědění“? Jsou v ní knihy a papyrové svitky z šerého dávnověku? Třeba nezpochybnitelné doklady pravdivosti mýtu o Atlantidě? Nebyla tato skrytá pokladnice už dávno objevena? Do dnešního dne zůstává záhadou, co se skrývá za „dveřmi“, které vypátral 22. března 1993 německý inženýr Rudolf Gantenbrink. Když vyslal svůj minirobot „Upu-aut“ do chodby směřující na jih od Královské komory, došlo k obrovskému překvapení. Šachta byla delší, než se původně myslelo, a na konci byla zablokována bílým kamenem s měděnými držadly. Narazili výzkumníci na neznámou „Komoru starověkého vědění“? To nevíme. V každém případě je nevysvětlitelné, proč Gantenbrink musel tak náhle skončit se svým pátráním na příkaz egyptských úřadů. Nejasně je rovněž, proč — alespoň oficiálně — se nikdo nepokusil otevřít zmíněné „dveře“. Kam zmizela horlivá touha bádat a sžíravá žízeň po vědění, kterou bychom jinak očekávali u vědců? Obává se někdo, že by mohlo poškodit to, co by se tam našlo, obraz učené egyptologie? Další stopu nám nabízejí „přednášky“ slavného amerického spiritisty Edgara Cayceho (1877–1945) týkající se zašifrovaných záznamů na jednom svitku. „Spící prorok“, jak byl Cayce také někdy nazýván, mluvil v hypnotickém tranzu o tom, že se skupina Atlanťanů, kteří unikli zkáze svého kontinentu, usadila poblíž egyptské Gízy. Mělo k tomu dojít v době kolem roku 10 500 př. n. l. Cayce stále znovu hovoří o „hrobech, které je třeba objevit poblíž sfingy“, a také o „síni listin“ nebo o „komoře záznamů“. V ní jsou prý uloženy vědecké poznatky Atlanťanů a má se nacházet pod zemí někde v okolí „strážce pyramid“. Cayce věštecky mluví o tom, že komora by měla být objevena do konce tisíciletí, až se „naplní čas“. Odborníci se opravdu nemohou shodnout na stáří sfingy. Vodní eroze ukazuje podle geologa Roberta M. Schocha na stáří až 9000 let. Jiní jako např. americký badatel John A. West věří, že sfinga je ještě mnohem starší. Pozoruhodné je, že právě v posledních letech došlo v Gize k řadě senzačních objevů. Pomocí seizmografických testů byly lokalizovány nové hroby a předpokládané duté prostory pod sfingou, jakož i možná spojovací chodba s Chufuovou pyramidou. Vězí za proroctvími Edgara Cayceho snad něco víc než pouhé snění? Jen další výzkumné práce a vykopávky přímo na místě mohou zjistit pravdivost mýtu o Atlantidě. Méně spekulativní je hledání dosud skrytých státních archivů z faraónské doby. Ze starobylého města Saje a chrámu bohyně Neit, kde byla podle Platona sepsána hieroglyfická zpráva o Atlantidě, se dosud nepodařilo odkrýt příliš mnoho. Toto kultovní místo bylo hlavním městem 24. a 26. dynastie a proslavilo se už ve Staré říši. Dosud se nepodařilo objevit rovněž Neitin chrám, v němž se mají nacházet vedle textů týkajících se Atlantidy také královské hroby. Patrně jsou tyto hroby zasypány pouštním pískem. Ani chrám, ani město zatím ještě nebyly vykopány, na denní světlo se dostala pouze řada soch, portrétů králů, hodnostářů a kněží, které se nyní nacházejí v různých muzeích. Nehledě na krátce trvající archeologické práce Američanů zatím areál odolává dalšímu výzkumu. Stojí archeologie před novým senzačním odhalením? Co se objeví, až budou někdy provedeny rozsáhlejší výkopové práce? Zapomenuté archivy a chrámové klenby s nápisy týkajícími se tajenky jménem Atlantida? Skryté odkazy na události z epochy před potopou? Hledaný testament o Atlantidě? Existence Neitina chrámu je historicky doložená. Proč ho nikdo nehledá?
