Co si myslíte o Atlantidě? Že jde o prastarou báj, nebo o dochovaný záznam skutečnosti? Již více než sto let se badatelé, spisovatelé a laikové zabývají legendou o potopeném kontinentu, o němž nikdo neví, zda skutečně existoval. Jedni se domnívají, že pozůstatky zaniklého zlatého města se nacházejí na Helgolandu, druzí věří, že Atlantidu je možné umístit na Kanárské ostrovy nebo chtějí hledat její pozůstatky v pověstném Bermudském trojúhelníku, jiní zase považují příběh o Atlantidě prostě za smyšlenku. Je možná těžké si představit, že přibližně před 11 500 lety existovala úžasně vyspělá kultura. Prehistorikové se domnívají, že dějiny lidstva začaly před necelými 5000 lety, tedy někdy v roce 3000 před Kristem. Z dřívějších časů známe stěží něco víc než to, co se uvádí v bibli a jiných náboženských knihách. Existují ale historické záznamy, které se odvolávají na události, které se odehrály kolem roku 9500 př. n. l. Nepocházejí jako mnoho jiných z Řecka, jehož klasická epocha v letech 600 až 300 př. n. l. se stala vzorem pro celý západní svět, nýbrž z Egypta, kde začali zkoumat starověk už kolem roku 600 př. n. l. Přesto neměla egyptská kultura nikdy ani přibližně takový vliv na západní svět jako řecká. Písemný pramen o existenci ostrovního kontinentu, který se nám dochoval, pochází zase od Řeka, a to od významného filozofa Platona (427–347). Ten se ovšem odvolává na staroegyptské zdroje. Slavný učenec pocházel z urozeného aténského rodu. Osm let byl také žákem neméně proslulého filozofa Sokrata. Platon navštívil Itálii a Sicílii, mnoho řeckých ostrovů a také tajuplnou zemi faraónů. Ve filozofické škole, kterou založil, se často vedly duchaplné rozhovory. Některé z nich se potomstvu zachovaly. Dva z těchto dialogů, Tímaios a Kritiás, se zabývají mýtem o Atlantidě. Podle Platona měli obyvatelé Atlantidy silné vojsko, vysoce vyspělé zemědělství, dobývali a zpracovávali kovy a měli vlastní psanou řeč. Už proto musela být Atlantida kolébkou všech dnešních civilizací. Uveďme si z těchto rozhovorů nejdůležitější pasáže: „Příčina toho jest tato: Mnoho rozmanitých pohrom přišlo na lidi a ještě přijde, největší vodou a ohněm, menší pak tisícerými jinými způsoby. Neboť to, co se i u nás vypravuje, jak kdysi Faethón, syn Héliův, zapřáhl vůz, ale nedoveda jeti po cestě otcově, spálil kus země a sám bleskem zahynul, to se vypravuje sice jako báje, ale pravdivý význam toho je ten, že tělesa pohybující se na nebi kolem Země se odchylují od své dráhy a že v dlouhých obdobích všechno na zemi velikým ohněm hyne…. Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou obec — nyní Athéňanů — nejzdatnější do války i ve všem nejlépe zákony spořádaná. O ní se říká, že vykonala nejkrásnější činy a měla nejlepší ústavní zřízení ze všech obcí, o jakých jsme se na světě doslechli… Písma totiž říkají, jak vaše obec kdysi zastavila velikou moc, zpupně se valící na celou Evropu a Asii od Atlantického moře. Tenkrát bylo totiž ono moře průjezdné, neboť mělo ostrov před tím svým ústím, kterému vy ve vaší řeči říkáte Hérakleovy sloupy. Ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé se pak z toho ostrova mohli dostat na ostatní ostrovy a z těch ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře… a na tomto atlantském ostrově povstala veliká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tímto ostrovem i nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimoto pak ještě na této straně směrem k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrrhénii.“ Ostrov prý zmizel náhle „v jeden den a jednu noc“. Platon k tomu uvádí: „Nuže, celá tato moc se kdysi sebrala v jedno a pokusila se jediným úderem porobit pro sebe naši i vaši vlast a všechny země uvnitř úžiny. a tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, zaskvěla před celým světem statečností a silou… Ale v pozdějším čase nastala jednou velká zemětřesení a povodně; přišel jeden zlý den a noc, kdy se u vás propadlo do země všechno mužstvo schopné zbraně a právě tak se propadl do moře ostrov Atlantis a zmizel. Proto je i moře nevhodné tím směrem k plavbě a neprostupné, neboť tomu brání bahno, nakupené vysoko k hladině, které zanechal klesající ostrov.“ V dalším průběhu dialogu předestírá Platon vskutku obšírný obraz Atlantidy a jejího hlavního města. Legendární ostrov podle něj sestával z hor a rovin a vyznačoval se příjemným, mírným podnebím; byly na něm prý umělé vodní kanály, podzemní loděnice a velké přístavy, jakož i skvostná města. K pokladům země patřily měď, stříbro, zlato a drahokamy. Zemi vládlo deset králů, kteří si ze svého středu volili nejlepšího, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího vládce celého kontinentu. Palác tohoto velkokrále stál v samotném srdci nádherného hlavního města. Město obklopovalo několik umělých kruhových kanálů a bylo obehnáno hradbami přelitými cínem a bronzem. Všude tryskaly hojné horké a studené prameny, jakož i voda a kapalné šťávy. Atlanťané střežili jako své největší bohatství šestihranné krystaly, kterým říkali kameny tuaoi. Ty byly považovány za nevyčerpatelné zdroje energie. Atlantida byla — pokud někdy existovala — rájem na zemi. Platon popisuje hlavní chrám v hlavním městě založeném bohem Poseidonem takto: „Byl tam chrám, Poseidonův, jeden stadion dlouhý, široký tři sta stop a přiměřeně k těmto rozměrům i vysoký, bůh sám však měl poněkud barbarskou podobu. Celý chrám mimo akrotéria zvenčí potáhli stříbrem, akrotéria zlatem, uvnitř byl strop ze slonoviny, vyložený zlatem, stříbrem a mosazí; všechny ostatní plochy zdí, sloupů i podlahy obložili mosazí: boha Poseidona stojícího na voze a řídícího šest okřídlených koní, tak velikého, že se temenem dotýkal stropu, kolem dokola pak sto Néreoven na delfínech — tolik jich totiž bylo podle přesvědčení tehdejších lidí — a bylo tam i mnoho jiných soch věnovaných od soukromých lidí. Venku kolem chrámu stály sochy oněch deseti králů, zhotovené ze zlata, jejich žen i všech potomků — a stálo tam mnoho jiných obětních darů, věnovaných od králů i soukromých osob, jak přímo z obce, tak od okolních poddaných. Dále tam byl oltář, shodující se co do velikosti i práce s touto stavbou, i královský dům, slušící rovněž jak velikosti, tak nádheře svatyně.“ V dlouhém dialogu se líčí barvitě jednotlivé podrobnosti o Atlantidě. Popisují se v něm linie pobřeží, kvetoucí krajiny a politické uspořádání Atlanťanů stejně jako jejich původ. Jsou označováni za ušlechtilé a krásné, jejich kůže se blyštěla jako zlato, barva jejich pronikavých očí byla šedá a vlasy se jim leskly stejně zlatě jako tělo. Bylo zřejmé, že ostrované museli mít božský původ. Protože se ale lidé stále víc mísili mezi sebou, ustupovaly božské vlastnosti čím dál víc do pozadí a převážily lidské. Lidé začali být hamižní, hříšní a nevděční. Všemocný bůh všech bohů Zeus na to shlížel s velkou nelibostí a rozhodl se, že Atlanťany potrestá. „Shromáždil všechny bohy do jejich nejctěnějšího příbytku, který stojí uprostřed všehomíra, z něhož lze přehlédnout vše, co kdy vzniklo.“ Dochovaný Platonův dialog zde náhle končí kryptickými slovy: ,a shromáždiv je, pravil…“ Co chtěl božský otec ještě sdělit svými varovnými slovy? To je jedna z mnoha nezodpovězených otázek v báji o Atlantidě. Když Platon tehdy napsal své řádky, nevzbudila jeho zpráva žádnou zvláštní pozornost. Jeho žák Aristoteles považoval legendu o Atlantidě za pohádku, kterou je třeba chápat jako morální výstrahu nabádající ke ctnosti a skromnosti. Tento jeho názor dodnes sdílejí také mnozí kritikové hypotézy o existenci Atlantidy. Tomu protiřečí Platonovo detailní, názorné líčení, které je místy tak výstižné, že by bez něj nebylo možné rekonstruovat podobu hlavního města. Spočívají staré texty na historických faktech, nebo jde sice o brilantní, vposledku ale vymyšlený příběh? Názory na to se mohou různit, neboť texty se dají vykládat dvojím způsobem. Na jedné straně lze spatřovat v Atlantidě jakýsi ideální stát, který teoreticky zkonstruoval Platon, neboť se mu to hodilo k podpoře vlastní filozofické a politické koncepce. Na druhé straně mu můžeme věřit, že tento ostrov skutečně existoval. Pak se ale vtírají na mysl neodbytné otázky. Kdy tento ostrov existoval? Kde ležela Atlantida? Které pozůstatky lze považovat za doklady existence této nesrovnatelné říše? Co způsobilo katastrofu, při níž ostrov zanikl? V tomto ohledu se můžeme jen dohadovat. Pouze a jedině řecký učenec Platon může za to, že si stále i po přibližně 12 000 letech lámeme hlavu, zda máme považovat zprávu o potopené civilizaci za smyšlenku nebo skutečnost. Měli bychom mu však být vděční, neboť jak praví stará moudrost, ducha neudržují při životě vyřešené, ale vždy nevyřešené problémy…
