Main » 2009 » Únor » 27 » Byl Thovt nostitelem mimozemské kultury?
Byl Thovt nostitelem mimozemské kultury?
17:13
Moderně a cizorodě působí rovněž Thovtova osobnost. Jeho zjev je popisován jako zářivý a leckterý dochovaný pramen ho líčí zcela jasně: jeho „obličej“ byl nabitý „zářivými silami“. To umožňuje pochopit, proč byl Thovt obdařen přívlastkem „zářivý“. Snadno pochopitelné je také jeho uctívání v podobě ibise, neboť peří tohoto brodivého ptáka umožňuje stejně jako peří boha-sokola Hora „vzlétnout do nebe“ a je považováno odnepaměti za „symbol světla“. Připomeňme si: Thovt kdysi vystoupil z „lesklého kamene“ nebo „tajemného vejce“. V jedné báji je označen za „syna kamene, který vyšel z vejčitých skořápek“. Mělo vejce opisovat nebeský vůz, zatímco skutečný humanoidní vzhled boha je třeba spatřovat spíš v podobě bílého paviána? V magickém papyru č. 500 čteme: „Zdráv buď, paviáne zvící sedmi loktů, jehož oko je ze zlata a ret pak z ohně a jehož všechna slova jsou z žáru.“ Zjev Thovta coby „obrovského paviána“ potvrzuje nápis na pomníku krále Merenptaha v Amonově chrámu v Hermopoli: „Předstupuji před tebe (před krále) v podobě velkého bílého paviána.“ Podle některých pramenů byl Thovt vysoký skoro tři a půl metru, v jiných — jako třeba v nápisu na pomníku z období vlády krále Nachtnebefa — se Thovt popisuje jako „dvakrát velký“, později dokonce jako „třikrát velký“ Hermes Trismegistos. V této „zvyšující se tělesné velikosti“ lze spatřovat spíš mytologickou nadsázku, přesto se zdá oprávněná domněnka, že Thovt musel být původně velmi vysoký, což podporuje myšlenku, že byl „cizorodého“ původu. Co ale ostatní přívlastky, jež byly Thovtovi připisovány — „oko ze zlata“, „rty z ohně“, „slova z žáru“? Připomínají nápadně jedno místo v textu starohebrejské Knihy Henoch: „Tu se mi zjevili dva velmi vysocí muži, jaké jsem nikdy na zemi nespatřil. Jejich obličeje zářily jako slunce, jejich oči podobaly se hořícím loučím; z úst jim šlehal oheň…“ Patriarcha Henoch dále líčí, že šat „velkých mužů“ byl „bílý“, „podobal se pěně“ a stejně jako jejich obličeje „zářil jako sníh“. Co se týká Thovta, dochované egyptské prameny v podstatě neříkají nic jiného. „Velcí muži,“ které potkal biblický Henoch, si také říkali „strážci nebe“. Vzali s sebou patriarchu na cestu kolem Země a do vesmíru a zřejmě se nemýlí domněnka, že svědectví o tom se zakládá na kontaktech se zástupci mimozemské inteligence. Jméno Thovt je v egyptské mytologii úzce spojeno s pojmem „létat“. Zajímavé místo lze najít ve 136. kapitole Egyptské knihy mrtvých, kde se líčí Thovtova nebeská cesta takto: „Ó, hvězdní duchové z Onu, ó, bytosti z Kherahy! Vizte, právě se zrodil bůh! Plnočetné je lanoví jeho nebeské bárky. Nyní se chápe vesla… Jsem patrně dost silný na to, abych vedl zbraň bohů! Nyní nechám klouzat svůj člun a viz! Jsem uprostřed nebe; proplouvám jeho kanály Dorážím k Nút jako opičí bytost Doprovázím Reovu bárku; chráním vesmír od zel, jež ho ohrožují jako ohrožují také Sbaguovy schody.“ U „hvězdných duchů z Onu“ a „bytostí světla z Kherahy“ by mohlo jít o tvory, kteří byli ve Staré říši považováni za „boží“. Název Onu se zpravidla používá pro město ležící v údolí Nilu a odvozuje se od slova On (Jun), které znamená „sloup“ a bylo považováno za fetiš města Heliopole. a těmito „sloupy“ nebylo míněno nic jiného než egyptské obelisky. Druhé město, o němž se zmiňuje Egyptská kniha mrtvých, Kheraha, se nachází poblíž Memfidy a lze je dnes ztotožňovat s Fustátem (Stará Káhira). Byla však opravdu míněna jen obě sídliště v údolí Nilu? Egyptolog Gregoire Kolpaktchy píše v komentáři k Egyptské knize mrtvých: „Stejně jako všude, kde Kniha mrtvých uvádí města, také zde nejde o pozemské město, nýbrž o jeho prototyp a jeho pravzor ve vyšší rovině.“ „Pravzor ve vyšší rovině“? Víme, že staří Egypťané vždy mytologicky zamlžovali konkrétní vztahové souvislosti v „říši bohů“ a tím potomstvu prakticky znemožnili je poznat. Byla těmito městy „ve vyšší rovině“ myšlena zcela konkrétní města v „nebi“, tedy ve vesmíru? Kniha mrtvých v každém případě jednoznačně hovoří o „nebeské bárce“, v níž Thovt dorazil k Nut symbolizující „nebeskou klenbu“; vzápětí charakterizuje Thovta a jeho „bárku“ jako „nalézající se už uprostřed nebe“. a také stanoví Thovtův úkol: „Dále chráním vesmír od zel, jež ho ohrožují.“ Erich von Däniken by měl nad těmito texty skákat radostí až do stropu, neboť popisovaný děj vskutku připomíná vojenský hlídkový let po sluneční soustavě. Odkazuje na něj také část poslední věty v citovaném úryvku, v níž se hovoří o „Sbaguových schodech“. Kolpaktchy se domnívá, že jde o výraz pro planetu Merkur. Merkur je bezpochyby jeden ze světů naší sluneční soustavy, který je nejméně přátelský vůči životu. Obíhá Slunce v nejbližší vzdálenosti, na jeho povrchu vládnou teploty až 400°C, naproti tomu na noční straně panuje vesmírný chlad. Nemá atmosféru, jež by stála za zmínku, a jde o nebeské těleso zbrázděné krátery. Možná ale právě proto byly zřízeny na jeho povrchu základny nebo stanice (případně v oblasti severního pólu, který nikdy nezasahují sluneční paprsky a kde se podle nejnovějších poznatků může v několika údolích a kráterech vyskytovat dokonce vodní led). Latinský název Merkur je odvozen od římského boha Merkuria. Jeho řeckou obdoba se jmenuje Hermes. a Hermes není opět, jak už bylo řečeno, nikdo jiný než božský Thovt, s nímž se setkáváme v Egyptě! Jako „Herma Babylónie“ ho zmiňuje také ve 13. století n.l. Abu´l Farag ve svých Dějinách dynastií. Hermes/Thovt žil údajně nedlouho „po potopě“ v „chaldejském městě Kalluba“. Jemu vděčil tento semitský národ podle Abu'l Faraga za „nejskvělejší znalosti hvězd“. Hermes/Thovt „znovu vybudoval město Babylon jako první po Kusově synovi Nimrodovi“. Také kronikář a filozof Al-Bitrugi (Alpetragius) (žil ve 12. stol.) hovoří o „babylonském Hermovi“. Středověcí Sabiové (Nazarejci) ho považovali za zakladatele svého náboženství a obdivovali jeho vynikající astronomické znalosti. Stejně jako Egypťané před nimi také oni v Hermovi/Thovtovi spatřovali znamenitou osobnost, jež požívala vysoké vážnosti v celém starém Orientu. Tím se setkáváme v Thovtově postavě opět s jedním z pradávných „bohů“ ztracených v mytologické temnotě dějin, se „strážcem nebes“, který se vyskytoval ve všech starých kulturách — byť pod jinými jmé ny. Zdá se, že nejhlouběji se vtiskl do paměti egyptským národům a kněží ho uctívali jako „boha moudrosti“. Nádherná pocta pro nositele kultury, který sestoupil na zem z vesmíru!
