Dvacet pět kilometrů od Gízy leží vesnice Sakkára. Původ jejího jména je nejasný. Na území rozlehlé nekropole dlouhé sedm kilometrů se nacházejí ruiny dávného hlavního města Egypta — Memfisu. Jsou v něm zastoupeny všechny epochy egyptských dějin, od nejstarších dob až po éry Řeků, Římanů a Koptů. Dnes zbyly ze skvělého města, vedle Babylonu největšího ve své době, už jen trosky, protože tamní stavby byly v pozdější době zneužívány jako „kamenolomy“. Naděje archeologů se skrývá v půdě pod pouští. Zatím se podařilo vykopat pouze zlomek bývalého faraónského sídla. Světově proslulá je stupňovitá pyramida krále Džosera, tzv. „Sakkárská pyramida“. Šest mohutných až deset metrů vysokých teras ční vzhůru k sídlu bohů. Tato šedesát metrů vysoká pyramida, postavená kolem roku 2680, je považována za nejstarší. Její konstrukci budovanou v různých stavebních obdobích si mnozí archeologové vykládají jako symbol „nebeského žebříku“, který měl dovést zesnulého krále na onen svět. Stupňovitá pyramida v Sakkáře je jediná, která nemá čtvercovou, ale obdélníkovou základnu (109 x 121 m). Zajímavé je to pod pyramidou. Vstup do podzemí se nachází ve vnitřním dvoře chrámu a vede dolů po centrálním schodišti. Uprostřed leží komora obložená žulovými deskami, přímo pod impozantní 28 m hlubokou šachtou, velkou 7,5 x 7,5 m, která byla později zasypána. Uvnitř pyramidy se setkáváme se spletí komor, chodeb a galerií, jež se rozprostírají pod chrámovou hrobkou v hloubce až 32 m. Složitá bludiště byla vybudována pod každou pyramidou. Měli k tomu stavitelé určité důvody? Proč si dali takovou práci, aby zřídili tak promyšlenou spleť podzemních chodeb? Sloužily jen jako poslední místo faraónova odpočinku? K tomu by přece stačila obyčejná hrobka, ne? Egyptologové se domnívají, že četné prostory sloužily jako „zdánlivé komory“ nebo „symbolické královské příbytky“. Podobné je to u 10 m vysokých obvodových zdí, jakož i u pozůstatků četných budov postavených do obdélníku kolem pyramidy. Nebyly v nich stavěny žádné vnitřní prostory, pouze výklenky a „falešné dveře“. Proč byly z masivního vápence budovány „chrámy“, do nichž pak nikdo neměl přístup? Byly to „kultovní stavby, v nichž mohl král pořádat slavnosti i na onom světě“, soudí experti. Nicméně význam mnohých dutých prostor není úplně vysvětlen dodnes. Záhadná je jedna z několika „modrých komor“, která se nachází v jižním křídle sakkárského areálu. Vedle vlastní hrobky leží tato dodatečná pohřební komora zvaná mastaba, jejíž stěny byly obloženy modrými fajánsovými destičkami. K čemu sloužila? Byly zde — nebo v jiných „zdánlivých komorách“ v pyramidě — uschovány zmizelé knihy moudrého lékaře, stavitele a architekta Imhotepa? To se už nedozvíme, neboť klid zesnulého vládce Džosera trval pouze několik staletí. Pravděpodobně už na sklonku údobí Staré říše prokopali vykradači hrobů do sakkárské pyramidy tunel, který je dovedl až ke skrytým pokladům… Rozsáhlé muzeum ve volné přírodě v podobě bývalého Města mrtvých v Menoferu (Memfis) zanechalo potomstvu působivé nálezy, které nedokázali vyplenit ani hamižní hanobitelé hrobů. Patří k nim také poněkud stranou stojící, každodenním přívalem turistů téměř nepovšimnuté pohřebiště Serapium. Našinci skutečně bere dech, co ho zde očekává. V podzemních chodbách a kryptách stojí dvacet čtyři obrovských kamenných sarkofágů, z nichž každý měří na délku 4, na šířku 2,5 a na výšku 3,5 m. Hmotnost každé této monstrózní kamenné komory vypracované z jednoho masivního žulového bloku, který byl nejprve otesán a pak přepraven do Sakkáry, činí mezi šedesáti pěti a sedmdesáti tunami. Stavitelé museli tyto sarkofágy posléze protáhnout podzemními chodbami a usadit ve výklencích. Jak fungovala přeprava těchto těžkých oblud po technické stránce, to vědí patrně jen bohové. K čemu tyto obří sarkofágy vůbec sloužily? Co v nich bylo uloženo a bylo tak důležité nebo nebezpečné, že to muselo být chráněno 42 cm tlustými žulovými zdmi? Z cestovních průvodců se dozvídáme, že Serapium bylo zřízeno jako pohřebiště pro posvátné býky Apis (Hapi). Je to ale pravda? Co byli tito býci zač a kde jsou dneska? Renomovaný egyptolog a archeolog doktor Hartwig Altenmüller z Hamburské univerzity o tom říká: „Posvátní Apisové existují od počátku egyptských dějin kolem roku 3000 př. n. l. Býci, kteří měli zaručovat úrodnost země, se dali poznat podle zvláštního značkování na hřbetě. Po smrti byli nabalzamováni, mumifikováni a ukládáni do velkých sarkofágů v Serapiu. Název Serapium se vztahuje na označení mrtvých posvátných býků — Osiris-Apis.“ Všechno jasné? Ani v nejmenším! Když August Mariette objevil v roce 1850 podzemní galerie a nechal otevřít sarkofágy, nenašel v nich nic než zapáchající hmotu podobnou živici s tisíci malých roztříštěných kostí. Lze se o tom dočíst v jeho zprávě o vykopávkách. Pravda, francouzský archeolog sice v očekávání, že najde ostatky býků, nechal otvírat jeden sarkofág za druhým, ale jeho zklamání rostlo s každou otevřenou kamennou rakví. Nakonec v nich nenašel jediného nabalzamovaného býka, jen rozdrcené kosti v nedefinovatelné hmotě. Ti, kteří jsou obdařeni velkou představivostí, hovoří o genově zmanipulovaných obojetných bytostech. Je to čirá utopie, science fiction, dobrodružství doktora Frankensteina ve starém Egyptě? Proč byly nepatrné úlomky kostí smíchány s živičnou hmotou? Chtěl někdo zabránit znovuzrození bájných obojetných bytostí a oblud v podobě sfingy? Doktor Holeil Ghaly, který působil dlouhá léta jako vrchní archeolog při vykopávkách v Sakkáře, potvrzuje, že býci nebyli v Serapiu nikdy nalezeni. a co se týká uměle stvořených sfing nebo bájných bytostí, prý už viděl nejednu zvířecí mumii, jejíž proporce a jednotlivé části těla mu připadly zvláštní. Jenže vzhledem k tomu, že mumifikovaných zvířat jsou v Egyptě miliony, nemá nikdo možnost detailně vyšetřit každou jednotlivou zdechlinu. Škoda. Na druhé straně je pátrání po údajných mumiích Apisů bez vyšetření zřejmě marné. Přesto byly právě v Sakkáře vyneseny na denní světlo nesčetné poklady, které naštěstí nepadly do rukou hrabivým vykradačům hrobů. Patří k nim jedinečný diskovitý předmět, který objevil při vykopávkách v roce 1936 archeolog Walter B. Emery. V roce 1980 jsem spatřil vystavený originál tohoto záhadného artefaktu v Egyptském muzeu, ovšem bez bližších údajů a katalogového čísla. Návštěvníci muzea, kteří si chtěli prohlédnout „setrvačník“ v následujících letech, se dočkali zklamání. Tento exponát mezitím zmizel veřejnosti z očí a byl patrně uložen do depozitáře. Z Emeryho zprávy rovněž vyplývá, že tento 5000 let starý objekt byl nalezen vedle kostry a četných darů. Svými radiálně symetricky uspořádanými, dovnitř vyklenutými křídly připomíná lodní šroub nebo vrtuli. K čemu se vlastně používal? Předložil jsem bývalému raketovému odborníkovi NASA inženýru Josefu F. Blumrichovi snímky podivného nálezu a požádal jsem ho o kompetentní názor. Blumrich mi odpověděl v roce 1994 dopisem. „Často se stává, že staré věci mají velmi zajímavý vzhled. Seděl jsem opakovaně nad materiálem, který jste mi zaslal, a dělal jsem si poznámky. Tato ,mísa' vypadá na první pohled jako technické zařízení; nedokázal jsem ale najít podobnost s žádnou skutečně známou technikou.“ Byl zde napodoben nějaký neznámý pohonný agregát? Blumrich poznamenává, že nalezený relikt je z krystalické břidlice (schist), poměrně měkké horniny, a také z alabastru, o němž se zmiňuje zpráva. „Obě horniny by se daly stěží využít v technice — už kvůli rychlému opotřebení při zátěži,“ konstatuje Blumrich, ale připouští, že možná jde o pouhou repliku. „Nicméně si nevzpomínám, že bych kdy viděl něco srovnatelného.“ Předmět zjevně vzbudil zvědavost raketového inženýra, protože mi položil otázku: „Ztvárnění objektu je ostatně přímo rafinovaně krásné; nebylo v hrobě nalezeno jinak už nic významného?“ Objevitele bohužel i v tomto případě předběhli vykradači a hanobitelé hrobů. Případné zlaté poklady a kultovní předměty, které by možná mohly odhalit tajemství „vrtule“, byly nejspíš odcizeny. Zůstaly pouze četné rozlámané nádoby a zbytky hovězích kostí, z nichž se dá usuzovat na jakousi spíž zesnulého, který měl být takto zásoben pozemskými statky i na onom světě. Vedle leštěného diskovitého předmětu byly nalezeny keramické střepy. Jeden z nápisů na těchto nádobách uvádí jméno zemřelého. Podle něj jde o prince Sabúa, administrátora jednoho provinčního města, nazvaného „hvězdou Horovy rodiny“. O bohu-sokolovi Horovi zase víme, že jeho jméno znamená „vzdálený“. Hor patří k nejstarším a nejvýše postaveným nebeským bohům egyptské mytologie. Dále se z náhrobních nápisů dozvídáme, že princ Sabú žil v období 1. dynastie, tedy kolem roku 2900 př. n. l. Nejméně tak starý je také záhadný předmět v jeho hrobě. Tato stručná informace je ale vše, co o tom víme. Známý astronautický odborník, kterého jsem se kromě inženýra Blumricha zeptal na tento neobvyklý nález, byl profesor doktor inženýr Harry O. Ruppe, který působil dlouhá léta jako vedoucí katedry kosmické techniky na univerzitě v Mnichově. Ruppe sice zaujal skeptický postoj a považuje za pravděpodobné, že „také ptáci, hmyz, netopýři apod. by mohli dělat kmotry některým nálezům“, namítá ale, že pro výrobu „leteckých vrtulí to přirozeně neplatí, ačkoli semena některých rostlin jsou opatřena jakýmisi vrtulkami“. Byl tedy technicky vyhlížející „kamenný talíř“ pouhou kopií předmětu, jehož originál byl možná kovový? Je to napodobenina antického lodního šroubu? Nebo princ Sabú znal pohon leteckých strojů? Z předložených argumentů lze závěrem vyvodit, že staří Egypťané zaujímají souhrnem svých vědomostí zvláštní postavení mezi starověkými národy. Tušíme, že mnohé úžasné znalosti se ztratily, jiné upadly na dlouhou dobu do zapomenutí a mnohé je třeba znovuobjevit. Staří Egypťané těžili především z vše přesahujícího vědění svých kněží, které patřilo ve starověku k okruhu tajných nauk. Ale odkud měli zasvěcenci tak hluboké znalosti? Který génius jim dodával nápady? Přišlo vědění z hvězd, jak to tvrdí staré mýty?
