Main » 2009 » Únor » 27 » Tajné know-how kněží a řemeslníků
Tajné know-how kněží a řemeslníků
17:08
Je známo, že staří Egypťané prokázali úžasnou zručnost v architektuře a stavební technice. Fascinují ale také jako chytří chemikové. Svými znalostmi složitých chemických procesů se naprosto vyrovnali dnešním vědcům. To ukazují nové analýzy francouzských badatelů, kteří objevili na 4000 let starých sochách zbytky „kosmetických“ úprav. Tyto sochy se tehdy dokončovaly složitými chemickými procesy, při nich se tvořily olověné sloučeniny. Byly nalezeny laurionit a suřík, obojí olovnaté sloučeniny obsahující chlor a oxid, které se vyskytují v přírodě velmi vzácně. Vyráběly se tyto látky uměle? Vědci se v posledních letech dostali na stopu mnoha úžasným dovednostem starověkých Egypťanů. a jejich překvapení bylo ještě větší. Například je ohromilo, jak mohli staroegyptští skláři před více než pěti tisíci lety opatřovat nádoby a ozdobné kousky skleněnými tyrkysovými a lazuritově modrými povlaky Sice víme, že už kolem roku 5500 př. n. l. se podařilo mezopotámským hrnčířům vyrábět barevné povrchy, ale první skutečně skleněné glazury vznikly na březích Nilu. Dlouho to zůstávalo záhadou, dnes už máme jasno: umělecká díla nezhotovovali hrnčíři, nýbrž vynalézaví kameníci. Nádherná „egyptská fajáns“ totiž není z hlíny, ale z rafinované směsi najemno rozemletého křemenného písku, vápna nebo malachitu a křemičitanu pocházejícího z tavícího prostředku. Tato minerální směs se nejprve rozmíchala s vodou na kaši a ohřála. Do vzniklé pasty přidali řemeslníci před zformováním ještě sůl mědi, která se vyloučila a „rozkvetla“ na povrchu, když nevypálený polotovar vyschnul. Při následném vypalování předmětu se tato vrstva roztavila a vytvořila modrou glazuru. Tuto komplikovanou proceduru rozluštily vědecké ústavy příslušnými analýzami teprve před několika lety. Zbyla však záhada, jak nilští kameníci přišli před 5000 lety k těmto znalostem. Byla to opět čirá náhoda? Nebo to byl výsledek cílevědomého, zdlouhavého zkoumání? Nebo si výrobci jen tak hráli a zkoušeli nazdařbůh různé směsi a vypalovací postupy? Když staneme v muzeích před nádhernými klenoty a filigránskými uměleckými díly, jež vytvořili mistrní řemeslníci před mnoha lety, nevycházíme z údivu. Ačkoli zhotoveny z „primitivního“ materiálu, byly tehdejší nástroje stejně ostré jako dnešní skalpely. Totéž platí pro čepele a pinzety z bronzu a obsidiánu. Ani v medicíně obyvatelé nilského povodí nijak nezaostávali za současnými „bohy v bílém“. V “kouzelných léčebných formulích“ jsou uvedeny recepty založené na různých rostlinných, živočišných a alkalických látkách. Mezi sepsanými léky ovšem najdeme z větší části prostředky zhotovené z rostlinných druhů, které se dodnes nepodařilo identifikovat. V jednom papyrovém svitku, který objevil britský egyptolog George Smith, jsou zmínky o narkotických preparátech. Uvádí se v něm ne méně než čtyřicet osm klinických případů a popisuje se v něm metoda omamování tehdejších pacientů. Stejně tak z hieroglyfických záznamů vyplývá, že operatéři v oněch dobách znali souvislost mezi nervovou soustavou a pohybem končetin. Totéž platí také o příčinách paralýzy. Běžně byla známá rovněž funkce srdce a cév. Ničím neobvyklým nebyly ani postupy čelistní chirurgie a vsazování umělých zubů, jak dokládají nálezy mumií z Údolí králů. Úžasné lékařské vědomosti jsou doloženy také z předfaraonské doby. Břidlicová paleta ze 4. tisíciletí př. n. l. ukazuje božstvo s kravskou hlavou, kolem nějž krouží hvězdy a které zvedá paže a sahá po hvězdách. Výjev s „nebeskou krávou“ odpovídá přesně dnešním vědeckým kresbám dělohy s vaječníky a vejcovody. Pozoruhodný je rovněž tento příklad: Lékařské obvazové prostředky se tkaly mnohem jemněji než dnešní a byly proto mnohem účinnější. Tajemstvím opředené jsou i nadále části oblečení staré přibližně 4000 let, které se zhotovovaly z tenkých lehounkých vlněných a lněných látek. Dokonce i egyptologům není jasné, jak to starověcí tkalci dělali. Záhadou zůstává také nález a zmizení jednoho neobyčejného předmětu. Byl objeven před několika desetiletími v oáze Dakhla v Libyjské poušti egyptskými archeology. Jde o jakési zrcadlo, ne však v běžném slova smyslu. Spíš je to předmět jevící určitou podobnost s „kouzelným zrcadlem“, jaké měl podle tvrzení jedné čínské legendy císař Čchin-Š'-chuang-ti (259–210 př. n. l.). Legenda vypráví, že toto „kouzelné zrcadlo“ umožňovalo „osvítit kosti v těle“. Když tedy nemocný člověk předstoupil před tento 1,76 m vysoký a 1,22 m široký přístroj, objevil se v něm zrcadlový obraz pacienta — ovšem hlavou dolů. Zázračné na tomto zrcadle ale bylo, že dokázalo prosvítit celý lidský organismus včetně kostí, takže fungovalo jako moderní rentgenový přístroj. Ještě v roce 206 př. n. l. se prý tato neuvěřitelná aparatura nacházela v paláci Chien- Jang v Šen-si. a přesně takové „kouzelné zrcadlo“ bylo objeveno při vykopávkách v Egyptě, jak mě ujistil káhirský lékař doktor Soueha. Záhadný relikt však veřejnost nikdy nespatřila. Proč asi? Ne všechny záhadné objevy se ovšem dají hladce zamést pod koberec. Jistě by neuniklo pozornosti, kdyby zmizel jeden předmět z tak slavných pohřebních darů, jako jsou třeba ty, které byly nalezeny u faraóna Tutanchamona. Egypťané dali svému mrtvému králi na poslední cestu zlato a šperky, květiny a víno, židle a trůny, vozy a postele. Cennosti, které byly nalezeny v hrobce, jsou úchvatně krásné. Tyto poklady odhalily mnohá tajemství, ale také přinesly záhady, jež se nepodařilo dodnes rozluštit. Patří k nim Tutanchamonova dýka z nerezové ocele, velmi kvalitní slitiny, kterou je možné dokonce i pomocí současné techniky vyrábět pouze v podmínkách vakua. Záhadná dýka je součástí sbírek káhirského Egyptského muzea. Leží vedle druhé čepele ze zlata ve velké vitríně v hlavní síni sbírky pokladů z faraónovy sbírky, není ovšem opatřena katalogovým číslem. Podle klasického učeného názoru neznali Egypťané ani železo, natož aby dovedli tavit z železné rudy nerezovou ocel. Na tento rozpor by bylo dobré podívat se blíž. Zůstaňme však ještě u Tutanchamonových pokladů. Nádherným kouskem ve sbírce Národního muzea v Káhiře je 3300 let stará posmrtná maska. Před dvaceti lety byla předváděna poprvé v rámci Tutanchamonovy výstavy křižující celou Evropu a obdivovaly ji miliony návštěvníků. Maska faraónovy mumie je zhotovená z masivního zlata a vysoce kvalitního lazuritu. Váží jedenáct kilogramů. Co však návštěvníci tehdejší výstavy neviděli, byl záhadný rentgenový snímek, který pořídili experti francouzské dceřiné firmy Eastman-Kodak v Paříži a notně je překvapil. Zvenčí bezvadná maska vykazuje totiž na rentgenovém snímku na pravé tváři strukturální nepravidelnost, kterou není pouhým okem vidět. Zvláštní je, že „vada“ je přesně v místě, kde má nebožtík na obličeji jizvičku pocházející možná z kousnutí. Strukturální změna v kovu byla tedy zhotovena záměrně. Jak to ale staroegyptští zlatníci technicky zvládli? Jak dokázali „neviditelně“ přenést jizvičku ve tváři mumie na masku? Rentgenoví odborníci nemají pro tento jev žádné vysvětlení. Znalosti vyspělé techniky zřejmě nebyly ve starověku nijak vzácné.