V Egyptském muzeu v Káhiře je uloženo mnoho působivých pokladů z tajuplné říše faraónů. Zvlášť impozantně vypadá slavná dioritová socha krále Rachefa. Našel ji v roce 1860 francouzský egyptolog Auguste Mariette a vyzvedl ji z údolního chrámu přináležejícího k Rachefově pyramidě. Faraón ze 4. dynastie je zpodobněn, jak sedí na trůnu ve skládaném plášti. Hlavu mu chrání roztaženými křídly bůh-sokol Hor. Rachef byl považován za pozemské ztělesnění nebeského Hora. Socha je záhadná kvůli svému zpracování. Jakými „primitivními“ nástroji byl opracován tak nesmírně tvrdý, odolný kámen? Tak precizní ztvárnění si nelze vysvětlit použitím kamenných nástrojů, kostí ani jiných měkkých materiálů, jež se obvykle připisují uvedenému období. Víme, že nejtvrdší materiál je diamant se stupněm tvrdosti 10, diorit má na stupnici tvrdosti hodnotu 8,4. Dnešními diamantovými vrtáky lze diorit opracovávat pod tlakem 200 atmosfér. Jak to ale dokázali Egypťané před více než 4500 lety? Tato otázka vytane na mysli také při návštěvě Abúsíru, místa vykopávek, které leží na západním okraji pouště asi jedenáct kilometrů jižně od Káhiry. Kromě zbytků pyramid a chrámů boha slunce tam také klopýtáme o nedefinovatelné úlomky kamení z doby kolem roku 2500 př. n. l. (5. dynastie). Záhadné na tom je, že na některých dobře zachovalých žulových, dioritových a čedičových blocích jsou rytiny a dokonale vypracované vyvrty různých průměrů a hloubek. Vyznačují se stejným drážkováním, stejnými stopami po opracování a úžasnou přesností, čehož lze dosáhnout pouze moderní vrtnou technikou. Metodou, při níž tvrdá hornina zůstává v dutém vrtáku a vytlačuje se postupně ven. S touto technikou dovedou dodnes zacházet pouze specialisté. Skeptikové jsou proto přesvědčeni o tom, že můžeme takto vrtat ve skutečnosti jen v naší době. Tato námitka však neobstojí. Anglický archeolog Sir Flinders Petrie popisuje tyto přesné vyvrty ve své knize The Pyramids and Tempels of Gizeh (Pyramidy a chrámy v Gíze). a jeho dílo bylo vydáno už v roce 1883! Odkazů na prehistorické jádrové vrtání a opracování pomocí cirkulárky existuje mnoho. Některé z dotyčných nálezů jsou uložené v káhirském Egyptském muzeu a pozorný návštěvník si je může v klidu prohlédnout třeba v jedné vitríně v sále číslo třicet čtyři. Leží v ní malá miskovitá nádoba o průměru asi 15 cm. Je z tvrdé žuly a vykazuje stopy typické pro opracování jádrovým vrtáním, jednu uprostřed a sedm dalších kolem tohoto prostředního důlku. Lze zřetelně rozeznat znát stopy po vrtákových závitech. Kuriózní artefakt je označen jako „miska“ bez bližších údajů o účelu a původu. Kromě stop po vrtání lze najít také stopy po řezání cirkulárkou. V květnu 1993 si turista Guido Meys povšiml v káhirském Egyptském muzeu nenápadného sarkofágu, umístěného v levé hlavní chodbě v přízemí a signovaného čísly 54 938 (sarkofág) a 9193 (podstavec). Klaus-Ulrich Groth, německý advokát, který si sarkofág rovněž prohlédl, ve své cestovní zprávě píše: „Zajímavé to začne být, když se člověk vměstná mezi zeď a zadní stěnu sarkofágu, neboť je očividné, že ze zadní stěny sarkofágu měl být odříznut poklop, ale práce nebyly dokončeny, protože z tohoto poklopu je odlomeno šedesát procent. Ještě lze velmi dobře rozeznat stopy po pile mezi zadní stěnou a zbytkem víka.“ Inženýr Michael Ebert z Drážďan si prohlédl opracovaný kámen důkladněji a potvrdil přítomnost jasných stop zanechaných cirkulárkou. Proč se ale sarkofág neobjevuje v žádném oficiálním katalogu? Stojí snad v přízemí na 34. galerii jen proto, aby nikoho nenapadlo si ho prohlédnout zezadu? a proto, že nikdo nevěří, že nějakého návštěvníka zaujme domněle bezvýznamný artefakt natolik, aby se vměstnával mezi něj a zeď? Protože zůstaly bez povšimnutí už i několikametrové nálezy, člověk se maně ptá, jaké brizantní informace asi ukrývají tyto předměty zabalené v kartónových krabicích a odložené v dlouhých podzemních chodbách muzeí, zaprášené a definitivně zapomenuté? Doplňme si ihned soupis otázek: Jak byly tyto kameny opracovány? Jaké technologické zkušenosti měli staří Egypťané? Skutečně používali jádrové vrtáky a cirkulárky? Jak a jakou energií je roztáčeli? S měděnými nástroji bychom mnoho nepořídili. Používali diamantové vrtáky? V Egyptě se však diamanty vyskytují jen velmi vzácně, pokud vůbec. Měli snad antičtí stavitelé jiné možnosti? Řešení možná naznačují staré hebrejské texty. Hovoří se v nich o „zázračném červu“, který je označován jako šamir. Jde o „boží nástroj“, o „diamantového řezného červa“, který se v různých velikostech a provedeních údajně používal k vrtání při stavbě Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Podle talmudu nepocházely tyto nástroje z pozemských dílen, nýbrž je zhotovovaly andělské bytosti, strážci nebes. Kdo byli tito pozorovatelé oblohy? Přicházela pomoc „shůry“? Přistávaly na Zemi v prehistorických dobách návštěvy z kosmu? Používali zde své „zázračné nástroje“ mimozemští tvorové, kteří byli kdysi pro svou pokročilou technologii uctíváni jako „bohové“? Tato spekulace by alespoň vysvětlovala, proč se zatím nenašel žádný antický diamantový vrták. Ani současní řemeslníci a stavebníci totiž nenechávají po práci nástroje povalovat kdekoli. Vzali si „strážci nebes“ své „zázračné nástroje“ opět s sebou do vesmíru?
