Podle starých lidových pověr vyskytujících se v mnoha kulturách přebývají v temnotě noci a na určitých místech nadpřirozené bytosti, jež fascinují a budí hrůzu zároveň. Jde o celé vojsko strašidel, přízraků, démonů, ďáblů a neviditelných postav. Přisuzují se jim tajemné síly. Pouhá pověra? Nebo jsou tyto síly schopny dosáhnout ďábelského účinku, když se poruší jejich klid, jak to stále znovu dosvědčují dějiny? Člověk začne věřit v nadpřirozeno, když si přečte novinové titulky jako třeba 12 mrtvých výzkumníků — kletba mayského boha? Tuto otázku položil jeden německý deník hned na své titulní straně. Co se stalo? V Mexiku zemřelo dvanáct badatelů-amatérů, když se vypravili do jedné mayské jeskyně. Tajuplná sluj se nachází stranou slavných chrámových ruin Bonampaku na jihu Mexika. Na stěnách jsou cenné malby původních obyvatel Mayů. Jeskyně leží skrytá v pralese a domácí vědci o ní hovoří jako o tajném tipu. Jenže po jejím objevení náhle došlo k řadě nečekaných záhadných úmrtí: Ramon Valdes (53) spadl do propasti krátce poté, co vylezl z jeskyně, a zlomil si vaz. Guadalupe Olmeca (27) vykrvácel po autonehodě, když se vracel z jeskyně domů. Raul Magli (19) zemřel jeden den po návratu z výpravy do jeskyně. Antonio López (38) se oběsil v jeskyni. Policie vyšetřovala osm dalších úmrti, která mohla souviset s návštěvou jeskyně. Tschank Chuhu (83), indiánský mudrc, varuje: „Jeskyně je sídlo boha deště jménem Chac. Ten do ní nedovoluje vstoupit žádnému člověku. Kdo ji znesvětí, je proklet — a musí zemřít!“ Jsou zde ve hře neznámé energie nebo zlí duchové oplývající skrytými silami? Takto se možná ptal i německý autor a badatel Peter Fiebag ve své knize Geheimnisse der Naturvölker (Tajemství přírodních národů), v níž podrobil zkoumání prastaré rity a jejich kosmický význam. Dozvěděl jsem se od něj neuvěřitelnou, ale pravdivou historku. Badatel umí vyprávět o své expedici tak poutavě, že jsem nechtěl jeho příběh „trhat“. Zde tedy nabízím nezkrácenou verzi jeho dobrodružných zážitků v egyptské poušti: „V roce 1988 jsem pobýval v Egyptě, kde jsem se zúčastnil natáčení jednoho televizního dokumentu. Měli jsme za sebou několikaměsíční přípravy — vyhledávali jsme rešerše, místa natáčení, jednali jsme s úřady, velvyslanectvími a univerzitami. V Káhiře jsme získali od příslušného ministerstva povolení a směli jsme natáčet dokonce i několik tisíciletí staré pohřební komory v Údolí králů. Thébský inspektor Hassan nám otvíral četné zapečetěné hroby a doprovázel nás dolů do dusných horkých tmavých příbytků, kde faraóni trávili svůj život po smrti. Ve světelných kuželích našich reflektorů se táhla na nádherně barevných malbách celá procesí postav. Potom však jsme nečekaně, překvapivě narazili na meze našeho povolení. Nic netušíce jsme se zeptali inspektora, zda můžeme filmovat také Dra Abú el Negga, jednu z dodnes záhadných hrobek. Hassan nereagoval, tvářil se, jako by byl hluchý a náš dotaz neslyšel. Zkusili jsme to znovu. Argumentovali jsme tím, že egyptolog profesor doktor Alí Hassan z Káhiry přece nechal odkrýt horní část zasypané šachty. Podle našich informací leží hrobka poblíž hrobů úředníků… Hassan se odvrátil a prohlásil: ,Iťs unpossible.' Tím byla pro něj celá záležitost vyřízená. Bezradně jsme se na sebe podívali a oba naši egyptští přátelé a průvodci se tvářili znejistěle. Také si nedovedli vysvětlit rázné odmítnutí inspektora, který se do té chvíle choval stále kooperativně a vstřícně. Kvůli nám přestali na čas pouštět davy turistů do Tutanchamonovy hrobky a ukázali nám dokonce i tak odlehlá místa jako je hrobka stavitele Senemuta. Hassan nás osobně doprovázel chrámy a místy vykopávek Farúk, řidič, který nás vozil prašnými cestami v pouštním písku Horního a Dolního Egypta, nám dal úsečnými gesty najevo, že v tomto případě bychom bakšišem všechno jen zhoršili… Večer jdeme na návštěvu k šejkovi Alímu, prastarému kmetovi, kterého obyvatelé uctívají jako poloboha. Pochází z legendárního rodu ,vykradačů hrobů'. V mládí se rozhodl dát své vědomosti do služeb archeologie až ve chvíli, kdy koloniální panstvo na přelomu 19. a 20. století zakázalo pod vysokým trestem vstupovat do hrobů. Společně s Howardem Carterem a vlastním otcem se vypravil objevovat hrobky faraónů. Jeho největším nálezem se měl stát Tutanchamonův hrob. Ze snědého vrásčitého obličeje lemovaného širokým turbanem na nás hledí černé staré oči. Přímo však začnou sršet životem, když šejk — praobraz orientálního vypravěče pohádek — usedne pod velký stinný strom na dvoře a rozpovídá se o své vzrušující minulosti. ,Ano, pane,' říká pevným hlasem, když se ho zeptám na Dra Abú el Negga, a spustí: ,V roce 1895 narazili vesničané v jednom objeveném hrobě na další šachtu. Doufali, že z ní vytáhnou poklad, a sestoupili do ní. Už nikdy nespatřili denní světlo. Do chodby slezli také další obyvatelé, manželky a příbuzní nezvěstných a hledači pokladů, aby je vypátrali a objevili zlato. Ani jeden z nich se však nevrátil. Padesát lidí takto zmizelo ve zlořečeném hrobě. Nato nechaly příslušné úřady pohřebiště zasypat a na vchod nasadily mříž. Záhadná hrobka posléze upadla v zapomnění, protože Howard Carter, který ve svých zápiscích potvrzuje nález hrobu, se mohl vytasit se senzačním objevem hrobky mladého faraóna Tutanchamona.' Když se loučíme, ctihodný stařec dá každému z nás skaraba, symbol štěstí starých Egypťanů. Nebyli jsme pověrčiví a doufali jsme, že se nám podaří inspektora ještě ,přemluvit'. Hassan nás doprovázel také druhý den. K večeru to zkusili naši egyptští průvodci znovu. To, co nám vzápětí sdělili, svědčí o tom, že skarab nemusí nosit zrovna vždy štěstí. Poradili nám, abychom zaprvé raději nezmiňovali jméno profesora Alího Hassana z Káhiry a zadruhé že jeden ze dvou klíčů od vchodu do hrobky je beztak uložen až v Káhiře. To nevypadalo dobře. Jak se dva naši egyptští přátelé právě dozvěděli, podle místních lidí se profesor Alí Hassan dopustil svatokrádeže, když nechal z moci svého úřadu otevřít vstup do hrobu, neboť někde tam uvnitř se jak známo nacházejí ostatky oněch padesáti muslimů. a s těmi se podle islámských zákonů nesmí hýbat. Nadešel den, kdy jsme museli jet dál, abychom dodrželi sjednané termíny natáčení v Dendeře. Když jsme se chtěli rozloučit s inspektorem Théb, zeptal se nás, zda si chceme stále ještě prohlédnout hrob Dra Abú el Negga. Samozřejmě že jsme chtěli, ale tentokrát už bylo pozdě, tlačil nás čas. Beztak jsme měli zpoždění oproti původnímu plánu. S těžkým srdcem jsme se rozhodli, že návštěvu hrobu vynecháme. Možná to byla chyba, že jsme odmítli Hassanův dar na rozloučenou, protože záhadná hrobka na břehu Nilu stále ještě skrývá své tajemství. Nicméně ani v 21. století nebude nikdo schopen říct, proč v její šachtě zmizelo beze stopy padesát lidí a co čeká na návštěvníky na konci oné smrtonosné chodby.“ Když se zamyslím nad Fiebagovým vyprávěním, napadá mě: Nejsou podivuhodné události, k nimž došlo v podzemních klenbách Dra Abú el Negga nakonec ničím jiným než následky nějaké faraónovy kletby?
