Main » 2009 » Únor » 22 » Hvězdářský počítač z antikythéry
Hvězdářský počítač z antikythéry
22:11
Píšeme rok 1901 (některé prameny udávají rok 1902), je Bílá sobota. Vlny vysoké několik metrů si pohazují s malým potápěčským člunem jako s ořechovou skořápkou. Egejské moře zase jednou „řádí“. Muži na palubě mají plné ruce práce a dělají všechno pro to, aby se plavidlo nerozbilo o útesy. Řečtí potápěči se rozhodli ponořit pod hladinu poblíž skalnatého řeckého ostrova Antikythéry — v té době ale zuřila bouře a hrstka námořníků byla ráda, že je vlny nespláchnou do moře. Druhý den ráno už nic nenasvědčovalo, že ještě včera zuřila bouře. Obloha byla zářivě modrá, moře klidné, zkrátka a dobře krásnější velikonoční neděli nebylo možné si představit. Egejské moře se ukazovalo z nejmírumilovnější stránky. Potápěči se nachystali k lovu podmořských hub. Jenže náhle bylo všechno jinak. Pozornost potápěčů nevzbudily houby — nýbrž ztrouchnivělý vrak lodi. Kutr ležel na mořském dnu v hloubce asi šedesát metrů. Už první prohlídka lodi odhalila cenný náklad: mramorové a bronzové sochy, drahocenné vázy — a k tomu cosi nedefinovatelného. Potápěči vše opatrně ovázali a vyzvedli na palubu. Posléze dovezli neobyčejné nálezy do Atén. a zatímco naši lovci mořských hub se vrátili na širé moře, aby si opět vydělávali na živobytí, začala se jinde nová kapitola podmořské archeologie. Aténští vědci se okamžitě vrhli na cenné nálezy a snažili se vypátrat, z které doby pochází loď a její vzácný náklad. Zprvu se nemohli shodnout. Především proto, že několik bronzových soch pocházelo zjevně z doby kolem roku 400 př. n. l., zatímco u mramorových soch se brzy zjistilo, že jde o pouhé kopie pocházející jednoznačně z pozdějšího období. Různé hliněné úlomky zase ukazovaly na dobu vzniku kolem roku 100 př. n. l. Další výzkumy konečně jasně a jednoznačně doložily, že obchodní loď se potopila v letech 100 až 50 př. n. l., když se plavila do Říma. Zvídavosti jednoho mladého řeckého archeologa vděčíme za to, že byl objeven záhadný předmět, kterého si do té doby nikdo nepovšiml. Když potápěči vyzvedávali náklad z vraku, vytáhli rovněž několik nedefinovatelných, silně zkorodovaných úlomků obalených řasami. Zdálo se, že ani po odstranění řas není možné poznat, o co jde. Nikdo z podmořských archeologů nejevil zájem o důkladnější výzkum podivných nálezů, a tak se společně s jinými neidentifikovanými předměty povalovaly v koutě archivu Národního archeologického muzea v Aténách — dokud je neprobudil ze spánku jako princ Šípkovou Růženku mladý archeolog Valerios Staios. Staiovu instinktu vděčí archeologie za jeden z nejmimořádnějších objevů minulého století. Řeka zaujala především skutečnost, že mu předměty nalezené v hromadě nákladu antické lodi nápadně připomínaly mechanismus bronzových hodin. Jeho podezření se potvrdilo při bližším ohledání. Jednotlivé úlomky byly zhotoveny skutečně z bronzu a na několika místech do nich byly navíc vyryty antické symboly. Valerios Staios si nenechal svůj objev pro sebe. Předložil rozlámaný nález kolegům v muzeu. Jak se dalo očekávat, učenci se začali zabývat pravou identitou kovového předmětu. Jaký význam měl kdysi tento přístroj? Byl opravdu starý víc než dva tisíce let? Několik archeologů považovalo podivnou věc za hvězdářský výškoměr nebo navigační přístroj. Dobu vzniku datovali nepochybně do 1. století př. n. l. Nicméně různí badatelé odmítali zmíněný výklad jako příliš dobrodružný — a protože jak známo nemůže existovat nic, co podle názoru mnohých učenců neexistuje, shodli se „nevěřící“ na tom, že tento bronzový přístroj někdo hodil do moře pravděpodobně až o několik staletí později a čirou náhodou dopadl rovnou mezi jiné umělecké poklady uložené v lodi z předkřesťanské doby. Vzdor kontroverzním názorům si však všichni uvědomovali, že bronzový nález je jedinečný, a rozhodli se, že při vhodné příležitosti přístroj důkladně prozkoumají. Nikdo však netušil, že potrvá ještě pět desetiletí, než bude možné uskutečnit tento chvályhodný záměr. Podnět k tomu přišel tentokrát z Ameriky. V roce 1958 byl britský fyzik a matematik, doktor Derek de Solla Price, pověřen čestným úkolem. Obrátila se na něj Americká filozofická společnost a požádala ho, aby odjel do Řecka a v Aténách prozkoumal záhadný přístroj ze starověku. Odpovědní pracovníci Národního archeologického muzea s tímto záměrem souhlasili. Doktor Price se ochotně ujal úkolu. Již předtím slyšel a četl o podivném nálezu z antické doby. Kromě toho — i to byl důvod, proč přijal nabídku — se Price vždy zajímal o historický vývoj řecké vědy. Jakmile Brit přijel do Atén, začal se zabývat neobvyklým mechanismem. Později popsal tento artefakt jako „plášť s číselníky na vnější straně, v němž je upevněn velmi komplikovaný systém ozubených koleček. Připomíná dobře postavené hodiny z 18. století.“ Číselníky chránila dvířka připevněná k plášti stěžeji. Na dvířkách stejně jako i na jiných místech přístroje objevil Derek de Solla Price starořecké nápisy: popis konstrukce, jakož i funkce nástroje. Přední číselník ukazoval jak chod Slunce zvířetníkem, tak také východ jasných hvězd a jejich postavení v průběhu roku. Naproti tomu se zdálo, že zadní číselník znázorňuje fáze Měsíce a postavení planet. K přednímu číselníku navíc patřil kluzný kroužek, který sloužil zřejmě k přesnému nastavování. Přístroj se totiž řídil podle egyptského kalendáře, který ovšem neznal přestupný rok, a proto ukazoval rok kratší vždy o čtvrtinu dne. Ke své lítosti Price zjistil, že dřevěné součástky postupem času vyschly, scvrkly se a nakonec se rozpadly. Vědec tak byl připraven o možnost získat veškeré detailní informace o kdysi celém přístroji. Většina písemných znaků zmizela společně s valnou částí dřevěné schránky. Britovi nicméně zůstalo ještě asi dvacet zachovalých ozubených koleček. Všechna byla z kovu s nízkým obsahem cínu. Pod nimi se nacházela poměrně složitě vyhlížející kombinace ozubených koleček. Musela ve své době fungovat podobně jako diferenciální převodovka. Pro doktora Priceho to byl zásadní poznatek a získal ho pomocí nejmodernějších vyšetřovacích metod (např. prosvícení rentgenovými paprsky nebo zářením gama). Vědci se kromě toho poštěstilo odstranit z přístroje všechna cizí tělíska. K tomu bylo nutné vložit plášť přístroje — který měří 15 x 30 cm a je velký asi jako cestovní psací stroj — do kyselých lázní, aby se dal přezkoumat materiál, z nějž byl přístroj zhotoven. Tímto způsobem se doktoru de Solla Pricemu podařilo rekonstruovat původní vzhled a složení mechanismu z Antikythéry. Antický „předmět“ sestával v úplném stavu z asi čtyřiceti ozubených koleček, kromě toho měl devět nastavitelných stupnic, jakož i tři osy na základní desce. Naštěstí se zachovalo také středové kolo. Má 250 zubů a každý z nich měří přesně 1,3 mm. Nejen doktora Priceho ohromilo, s jakou přesností byl „strojek“ zhotoven. Odchylky činily pouze desetiny milimetru a tím věrohodnější byly údaje a hodnoty naměřené touto aparaturou. Britského vědce získané poznatky velmi udivily, byl totiž do té doby přesvědčen, že staří Řekové se nezajímali o experimentální vědu. V roce 1959 napsal Price do časopisu Scientific American odvážně: „Je poněkud hrozivé vědět, že se Rekové krátce před zánikem své civilizace natolik přiblížili našemu věku, a to nejen svým myšlením, nýbrž také svou vědeckou technologií.“ Derek de Solla proto došel k jedinému závěru: Zdá se, že to byl vskutku jakýsi počítač, který dokázal zaznamenávat a měřit chod Slunce, Měsíce a pravděpodobně také planet. Tento pozoruhodný soud uveřejnil fyzik v březnu 1962 ve vědecké publikaci National History (Národní historie). V každém případě musíme po nálezu mechanismu z Antikythéry opravit obvyklé představy o historii a přiznat, že naši předkové byli schopni dosáhnout úžasně vysokého stavu techniky. Doktor Price byl ostatně už před několika desetiletími přesvědčen o tom, tento vysoce citlivý přístroj nemohl být první ani poslední svého druhu, třebaže se dosud nikde nenašlo nic srovnatelného. „Úspěch“ zaznamenalo ovšem už ve 13. století několik historiků, kteří objevili „počítač“ řídící se islámským kalendářem s podobně fungujícím mechanismem. Oceánograf a inženýr Walter Bascom — vedoucí Coastal Water Research Projects, jehož cílem byl průzkum ekologie pobřežních vod — poskytuje ve své knize Také Řím leží na mořském dně další podrobné údaje o záhadném nálezu u břehů Antikythéry: „Obě stupnice jsou nastaveny tak, aby se jejich fáze při 13,5 °C neshodovaly, což je situace, která mohla nastat v letech 200, 80 a 40 př. n. l. Nicméně jedno znamení naznačuje, že přístroj byl ,naprogramován' na rok 82 př. n. l., což byl patrně rok, kdy se loď potopila. Použité řecké výrazy se podobají slovům na jiném nápisu, jehož autorem byl v roce 77 př. n. l. Geminos z Rhodu. Proto se také jemu předběžně připisuje autorství mechanismu. Jinak neexistuje žádný nález, který by se rovnal tomuto pozoruhodnému nástroji…“ Do jaké míry zmátla a zřejmě zčásti mate dodnes tato skutečnost vědecký establishment, dokazuje kategorický zákaz vystavovat tento mechanismus veřejně v aténském Národním archeologickém muzeu. Dokonce i když byl tento zákaz zrušen a bylo konečně vystaveno několik součástí přístroje, navrhlo ředitelství aténského muzea umístit antický přístroj ve velkém muzejním sále bez jakéhokoli popisku. Kdo cíleně nepátrá po tomto „předhistorickém počítači“, vystavuje se nebezpečí, že projde bez povšimnutí kolem vitríny, kde je uložen. Že se to nestává ojediněle, o tom jsem se mohl přesvědčit osobně, když jsem muzeum několikrát navštívil. V celém světě se s neobvyklými archeologickými „poklady“ často zachází macešsky, v nejpříznivějším případě se vystavují zcela anonymně nebo se na ně práší v depozitářích. Pozorní návštěvníci Egyptského národního muzea v Káhiře objeví kovová „ozubená kolečka“, různé nivelizační přístroje (hloubkoměr a úhloměr), jakož i prehistorické stříbrné hřeby. a najdou také jednu kuriozitu: nerezový ocelový nůž, který spočíval v Tutanchamonově hrobce.