Z dávných vědomostí prastarých kultur zbyly jen fragmenty. Vědci zabývající se starověkem musejí často pracně skládat z těchto zlomků jakousi mozaiku. Nesmí však nikoho udivovat, že v této skládačce chybí většinou důležité kamínky, a proto zůstává tento obraz naší minulosti útržkovitý, zamlžený a neprobádaný. Stěží si lze zcela vysvětlit už jazykový svět našich předků. Nikdo neví, kdy nebo kde jazyky vznikly, který z nich byl první nebo která řeč je nejstarší z těch, jimiž se dodnes mluví. Existují domněnky, že první hláskové signály pocházejí ze světa zvířat, že napodobují ptačí štěbetání. Tímto neobvyklým způsobem se „švitoří“ např. ve východoturecké vsi Cuskoy. Proto se jí také říká „ptačí ves“. Místní obyvatelé napodobují štěbetání a trylkování opeřenců tak dokonale, že je lze stěží rozeznat od skutečného ptačího švitoření. Podobné je to u Guanchů, tajemných, urostlých bílých praobyvatel Kanárských ostrovů. Když se s nimi ve 14. století setkali španělští a portugalští mořeplavci, dorozumívali se Guanchové zvláštním pískáním a předávali si takto zprávy z jedné hory na druhou. Vypomáhali si tímto komunikačním systémem rovněž, když marně bojovali proti španělským dobyvatelům. Současně s tím, jak mizel jazykový systém, upadaly postupně v zapomenutí také taje a vědomosti příslušné kultury. Problematiku spojenou s písmem a řečí podrobně představil Harald Haarmann ve svém fundovaném díle Universalgeschickte der Schrift (Univerzální dějiny písma) a zabýval se v něm následujícími otázkami: Které písmo je nejstarší? a Proč je lidstvo vynalezlo? Počátkem 90. let minulého století se vědci domnívali, že našli nejstarší civilizaci na světě, v níž se prokazatelně používalo písmo. Šlo o staroevropskou kulturu Vinča, pojmenovanou podle srbské vesničky Vinča ležící asi 14 km od Bělehradu. Tam v roce 2000 našli popsané hliněné figurky, jejichž stáří bylo stanoveno přesnou datovací metodou — pocházejí z 6. tisíciletí př. n. l. Do té doby byly považovány za nejstarší formy písma sumerské svitky a staroegyptské nápisy z doby kolem 2600 až 3000 př. n. l. Nyní však vychází najevo, že písmo z Vinči je o tři tisíciletí starší. Protože ale tamní jazyk už dávno upadl v zapomenutí, nelze příslušné písmo přečíst. Nejnovější objevy francouzských vědců dokládají, že používání prvních písemných znaků je třeba datovat ještě mnohem hlouběji do minulosti. Staré kamenné kresby ze Sýrie totiž ukazují piktogramy, jež zjevně odpovídají moderním tvarům písma. a co na druhé straně zeměkoule — v Latinské nebo Střední Americe? Znali tam už před tisíciletími písmo? Dogmatická věda zastává názor, že skutečné písmo neznali ani Inkové, ani jiné předchozí či souběžné jihoamerické kultury. To si lze ovšem jen stěží představit, když si připomeneme třeba precizně opracované kamenné monumenty z Tiahuanaka nebo rozlehlé ruinové pole „Puma punku (Pumí brána)“ poblíž bolivijského jezera Titicaca. Jak mohla být vybudována tato impozantní stavební díla bez předchozích písemných plánů? Skutečnost, že mohlo velmi dobře existovat písmo v nějaké formě, dokládá fragment pergamenového svitku od jezera Titicaca. Vědci Anke a Horst Dunkelovi našli tento artefakt na jedné ze svých cest po světě a vyfotografovali si ho. „Švýcarský cestovatel a spisovatel Johannes Jacob von Tschudi se v polovině 19. století v jedné ze svých knih poprvé zmínil o pergamenovém svitku s hieroglyfickými znaky,“ vyprávějí mi Dunkelovi. Výzkumy prováděné v bolivijském Ústavu pro antropologii, etnologii a rané dějiny prokazují podobnost s písemnými symboly, jež byly nalezeny vytesané do kamene v ruinách obou posvátných ostrovů v jezeře Titicaca. Vědcům byla zvlášť nápadná podobnost s nápisy na Velikonočním ostrově. a kde se uchovává tento jedinečný dokument se záhadnými tajnými znaky, jež se zatím nepodařilo přeložit? „Pergamen objevený von Tschudim je možné stále ještě spatřit v La Pazu,“ prohlašuje Horst Dunkel, ale vzápětí dodává: Je ovšem třeba, abyste věděli o jeho existenci, chcete-li ho objevit v Casa de Murillo v Calle Jaén, v domech z koloniální doby, jež byly mezitím renovovány a přestavěny na muzea.“ Formy písma z mladších období, které už byly rozluštěny, nás nemusejí vždy dovést ke správným závěrům. Kvůli směšování svou podstatou stejných pojmů dochází téměř bezděčně k nedorozuměním. Nezřídka (pokud vůbec) je možné jen velmi namáhavě zjistit příčinný význam nějakého slova. Tak třeba v egyptské mytologii mají styčné body následující hesla: představa nebeské klenby v podobě sokola, Hor-sokol jako bůh, sokol jako pták, Hor-hut coby okřídlený sluneční kotouč, okřídlené slunce, oheň dštící had, slunečního oko, Reovo oko, „jedinečné“ Atumovo oko, slunce coby hvězda, sluneční člun, jitřní bárka, „posvěcené“ Horovo oko, sluneční oko coby bohyně Hathor, sluneční oko coby sluneční bohyně, bůh Thovt coby měsíční oko a mnoho dalších podob. Dlouhý seznam pojmů, které se povrchně řečeno vždy nějak pojí se Sluncem nebo jinými hvězdami, ve skutečnosti ale je třeba na ně nahlížet mnohem diferencovaněji. K dalšímu zmatení přispívají rozdílné překlady starých textů. Je to způsobeno zaprvé tím, že se tvary písma během staletí měnily, zadruhé tím, že starověcí kněží používali tajné písmo, které znali jen oni a které se stále ještě nepodařilo beze zbytku rozluštit, popř. zůstává i nadále skryt jeho význam. Zatřetí je to dáno tím, že z matoucích textů nelze vyčíst nic skutečného, reálného, protože se spokojují spíš se symboly a náznaky. a začtvrté není výklad jednoho určitého slova vždy jednoznačný. Zůstaňme u příkladu starého Egypta. Výraz pro „oheň“ lze přeložit rovněž jako „vyzáření“ nebo „lesk“. Nebo si vezměme výraz pro „vystoupat“. Znamená také „vycházet“, „vznést se“, „vystoupit“ „létat“, „vylézt“ a „vzdálit se“. Vzhledem k tomu je pochopitelné, že musí nevyhnutelně docházet k interpretačním nesrovnalostem, které občas končí ve slepé uličce. Jedno by mělo být jasné: Když původní prameny popisující létající přístroj, který „putuje Sutechovými místy nebes v podobě okřídleného slunečního kotouče, lesknoucího se jako slunce, řízeného Tefnutou a Šuem a vzlétajícího z města Heliopolis,“ pak se tím nikdy nemíní Slunce, natož Měsíc. Staré vědění bývá nejen mylně chápáno, ale také bylo během krví nasáklých dějin lidstva často zničeno; záměrně, vandalsky, s brutální panovačností a z náboženského fanatismu. Zvlášť důkladně si lidé počínali v oněch dnech, kdy se do Rosettské desky patrně tesal nápis — v oněch dnech, kdy vládli učení králové starověkého Egypta Ptolemaiovci, bylo vytvořeno jedno z nejvelkolepějších kulturních center, které kdy v antice existovalo: Alexandrijská knihovna. Tato knihovna v sobě sdružovala potenciál moderního světového univerzitního města a obsahovala globální sbírku nekonečně cenných svitků, na nichž bylo napsáno veškeré vědění oné doby i to, které se dochovalo z dávné minulosti. Když Julius Caesar dlel na návštěvě u egyptské královny Kleopatry, ukvapeně útočící římští vojáci způsobili pustošivý požár, jemuž padlo za oběť značné procento ze 700 000 svitků uložených v knihovně. Marcus Antonius, který nechal tento kulturní stánek opět postavit, si získal Kleopatřinu přízeň v neposlední řadě také proto, že jí náhradou za spálené spisy daroval 200 000 svitků. Alexandrijská knihovna v následujících desetiletích jen vzkvétala. Přetrvala až do roku 389 n.l.., než ji na rozkaz císaře Theodosia opět vypálila zdivočelá tlupa „křesťanů“, popichovaná alexandrijským biskupem, proslulým náboženským fanatikem. Lidé, kteří se zajímali o matematiku a astronomii, zaplatili svou badatelskou vášeň a vědychtivost životem. Do plamenů bylo vhozeno víc než půl milionu svitků. Co zbylo, zničili hněvem zaslepení válečníci chalífy Umara. Podobně jako v případě náboženstvím maskovaného řádění v Alexandrii, kde se proměnilo v popel neocenitelné vědění pocházející z třiceti předchozích staletí, probíhalo rovněž zničující náboženské tažení katolických misionářů proti záznamům starých nauk indiánských kultur v Jižní, Střední a Severní Americe. Před více než pěti sty lety zamířil Kryštof Kolumbus — Španěly nazývaný Colón — na západ, aby objevil cestu do Indie Atlantským oceánem. Aniž to údajně tušil, nalezl nový kontinent. Po něm pak následoval jako heroická christianizace velebený výboj bílého muže, který nebyl ničím jiným než řetězcem násilí, strašlivých zločinů a vyvražďování celých národů. Vykořenění potomci zbídačelého lidu, jako např. hrdí Siouxové a Apači, dnes obývají ubohé rezervace a představují už jen 0,5 promile obyvatelstva Ameriky. Téměř úplné vyhlazení indiánů se dotklo také jejich kulturního dědictví. Písemná svědectví Mayů a Aztéků podlehla zkáze a žoldáci lačnící po zlatu dodatečně vyplenili cenné majetky původních obyvatel Ameriky. Byl navždy ztracen poklad indiánské kultury, ojedinělý ve světových dějinách.
