Využití zdrojů elektrického proudu v dávných dobách v žádném případě nepatří jen do říše pohádek nebo snů. Bagdádské muzeum má ve svém vlastnictví elektrickou baterii z předkřesťanského parthského období, která funguje na galvanickém principu a používala se ke zlacení božích soch. Ve vídeňském Technickém muzeu lze vidět rekonstruovanou kopii této baterie. To, co, jak se zdá, naznačují mnohé legendy – a co byli staří kněží zjevně schopni realizovat – bylo provedeno v roce 1978 v praxi a před kritickými očitými svědky. Ředitel Hildesheimského muzea, doktor Arne Eggebrecht, a tamní restaurátor Rolf Schulte nejprve zhotovili přesnou kopii parthského hliněného džbánu nalezeného v dnešním Iráku a nezapomněli ani na kovové vložky — zcela věrné originálním. Potom v září pozvali do muzea několik odborníků a předvedli jim zajímavý experiment. Neobvyklé pozvání zvědavě přijali jeden zlatotepec, dva chemici z oddělení vývoje baterií ve firmě Bosch a jeden galvanizér. Záměrem pokusu bylo pozlatit sochu jednoho krále z Hatry, zhotovenou ze stříbra. Uplynuly asi dvě hodiny — a soška byla skutečně pozlacená. Experiment se zdařil. Tento pokus rázem zbořil vynálezecký mýtus kolem italského lékaře a přírodovědce Luigiho Galvaniho (1737– 1798), jemuž se do té doby přičítal objev a praktické využití elektřiny. Ještě ze školních dob si pamatujeme Galvaniho pokusy cukat pomocí výbojů z kovových desek oddělenými žabími stehýnky. Tento experiment se mu konečně zdařil v roce 1789. a také již staří Řekové věděli, že jantar, kterému říkali elektron, získává prudkým třením přímo magickou přitažlivost a ve tmě praská a jiskří. Ale staří Parthové? Tento známý válečnický národ? Víme, že Parthové byli považováni za skvělé, průbojné jezdce. Vyšli z íránského prostoru a podařilo se jim podmanit si prakticky všechna území mezi Eufratem a Tigridem, kde vládli v letech 250 př. n. l. až 226 n. l. Nicméně připisovat této divoké hordě také používání elektřiny — v tomto ohledu se nám nějak ne a ne „rozsvítit v hlavě“. a přece — zdařilý experiment v Hildesheimu to dokazuje — staří Parthové nejenže byli mistry válečnického umění, ale také zjevně dovedli skvěle sestrojit elektrický článek, který fungoval jako baterie a hodil se k pozlacování. Než elektrický test provedený v roce 1978 vzbudil mezinárodní rozruch, unikala baterie čtyřicet dva let všeobecné pozornosti. V roce 1936 vyrazila z Bagdádu archeologická výprava s cílem podrobněji prozkoumat pahorek v okolí Khujut Rabu'. Vedl ji Rakušan Wilhelm König, uznávaný archeolog ve službách irácké památkové správy. Devět let, až do roku 1939, působil jako ředitel Iráckého muzea, než se kvůli nemoci vrátil do vlasti. Tam také napsal knihu Im verlorenen Paradies — Neun Jahre Irak (Ve ztraceném ráji — Devět let v Iráku), v níž popsal svou činnost v Bagdádu, jakož i zajímavé vykopávky. Nezapomněl se zmínit ani o nálezu neobvyklého artefaktu z šerého dávnověku: o baterii z parthského období. Jak vlastně narazil na prehistorickou „výrobnu baterií“? V různých článcích a knihách se většinou píše o jedné, byť slavné baterii Wilhelma Königa. Jenže záhadný relikt není v žádném případě ojedinělý, „náhodný“ nález. To mi potvrdil restaurátor Rolf Schulte, když jsem před několika lety navštívil muzeum v Hildesheimu. Německý vědec, který v roce 1978 asistoval doktoru Arnemu Eggebrechtovi při proslulém experimentu, mě ujistil, že mezitím se našlo dohromady několik tisíc těchto předkřesťanských elektrických článků. Jedna z mnoha otázek týkajících se starodávných baterií zněla: Jak se tehdejším kněžím podařilo vyloučit z ryzího zlata příslušný solný roztok, jak je to nezbytné při galvanizaci? Profesor Walter Jansen z Chemické fakulty Oldenburské univerzity se na to pokusil spolu s několika pracovníky akademie najít odpověď. Sestrojil duplikát „prabaterie“, přičemž si vymyslel několik variant a podnikl různé pokusy, aby získal komplexní obraz funkce tohoto artefaktu — a zjistil při tom určité nedostatky aparatury. O svých snahách referoval profesor v roce 1985 v druhém čísle časopisu Praxis der Naturwissenschaften-Chemie. Poukázal na to, že je sice možné způsobem uvedeným rakouským archeologem Wilhelmem Königem vyrábět proud, ale že se vyskytly problémy při pozlacování určitých předmětů. Profesor Jansen brzy rozpoznal příčinu. Baterie přestala po několikahodinovém provozu náhle dodávat proud, protože do měděné trubičky už nemohl pronikat kyslík z ovzduší. Jansen se svým týmem proto vyvinul variantu, která nejenže se dala sestrojit jednodušeji, ale také umožnila trvalý galvanický provoz. „Jsme si jisti,“ napsal profesor ve své odborné stati, „že Parthové používali také tuto jednodušší, účinnější verzi, když vynalezli zmíněnou baterii.“ Možná ale Parthové nebyli průkopníky ve výrobě baterií a musejí se dělit o slavnou pověst mistrovských galvanizérů s kulturním národem, který existoval několik staletí před nimi — s Babylóňany. Ve zchátralých příbytcích babylonských alchymistů totiž byly mezitím nalezeny podobně vyhlížející přístroje, třeba v Ktesiphonu nebo Seleukii. „Dobu, kdy se začaly galvanizovat kovy, lze datovat do roku 2000 před Kristem,“ poznamenal autor populárně vědeckých knih a odborník na hraniční vědní obory Andrew Tomas ve své publikaci Nejsme první a vzápětí dodal: „… znamená to, že tento postup je o dva tisíce let starší než keramické články nalezené Königem.“ Tomas nakonec shrnul své závěry takto: „Budiž zde uvedeno, že galvanostegie a galvanizace byly zavedeny až v první polovině 19. stol. To opět dokazuje, že v novověku byl patrně pouze znovuobjeven určitý technologický postup, který se používal už před čtyřmi tisíciletími.“ Není však jisté, zda byli Babyloňané opravdu první, kdo ovládl techniku elektrických článků. O starověkých bateriích se totiž zmiňují ještě mnohem starší prameny. Informuje o nich např. úryvek ze staroindického textu Kumbhadbawa Agadsyonumi. Úžasné na tom je, že líčí události z doby před 7000 lety. Ve volně přeloženém návodu k výrobě elektrického proudu se píše: „Poté, co vložíš kus ryzí mědi do vodotěsné hliněné nádoby, jejíž hrdlo směřuje vzhůru, přidáš kousky síranu měďnatého neboli skalice, jež je modrá jako páví šíje. Poté naplníš džbán pilinami a nahoru dáš zinkovou zátku potřenou rtutí. Tímto spojením vyrobíš sílu zvanou mitra a světlo, jež vzniká spojením zinku a mědi, jež se nazývá rovněž mitra. Baterie ze sta takových hliněných džbánů pak vydá velmi mocnou sílu.“ Elektrotechnické znalosti staré několik tisíciletí? Objevené, zapomenuté a znovuobjevené? Samozřejmě tomu nemůže být jinak, než že se hlásí o slovo také skeptikové. Již v roce 1962 uveřejnil W. Winton, vědec působící v londýnském Vědeckém muzeu, příspěvek nazvaný Bagdádské baterie z předkřesťanské doby? Zdůvodňuje v něm svůj odmítavý postoj vůči iráckým technologickým artefaktům, protože „pro každého seriózního archeologa je jen stěží stravitelná představa, že by mohly skutečně existovat baterie staré několik tisíciletí“. Kromě toho prý „se zdánlivě ideální kombinace měděného válečku, železného jádra a asfaltu zakládá na čiré náhodě“. Při výzkumu minulosti už byly velmi často povolány na pomoc náhody, když se nějaký podivný nález nedal zařadit do předem připravené mozaiky vědeckého názoru. Někteří skeptikové nabízejí jako vysvětlení archeologické záhady „dětskou hračku,“ „náboženskou ozdobu“ nebo prostě „kultovní předmět“. Podobně argumentuje také vrchní chemik ústřední laboratoře frankfurtské společnosti Hoechst AG doktor Emmerich Pasthory. Ten označil domněnku, že Parthové a Sásánovci ve své době vyráběli baterie tohoto druhu a používali je jako zdroj energie, za „jednu obrovskou kachnu“. Pasthory sice potvrdil nálezy těchto reliktů, je ale přesvědčen, že v žádném případě nemohlo jít o prakticky využitelné přístroje v současném smyslu. V časopise Antike Welt, č.1, ročník 1986 prohlásil Pasthory, že Parthové sice zhotovili tyto potenciální „baterie“, ovšem aniž to chtěli nebo tušili. Podle chemikova názoru sloužily hliněné nádoby jako zásobníky a ochrana proti poškození. Železné a bronzové tyčinky nalezené spolu s nimi nejsou žádné „elektrody“, nýbrž měly prý výhradně okultní funkci jako ochranné kouzlo. Specialisté zajatí školní vědou zase jednou zlehčili a relativizovali nález vymykající se běžným představám. Takzvané „baterie“ byly degradovány na to, co jim podle tradiční vědecké logiky v nejlepším případě přináleží: na kultovní předměty vhodné nanejvýš k tomu, aby se jimi dalo zaklínat, žehnat nebo kouzlit při výkonu nejasných magických praktik. Jde snad o náboženské cetky? Básník a aforista Christian Morgenstern (1871–1914) na to znal správnou odpověď. „Všechna tajemství před námi leží zcela otevřená. To jen my k nim přistupujeme různě: jako balvani nebo jako vidoucí. Neexistuje žádné tajemství jako takové, jsou pouze nezasvěcenci všech stupňů.“
