Zdá se, že z vědění našich předků se zachovaly spíš jen fragmenty. Často si nedovedeme vysvětlit jejich smysl a účel. Záhadné nálezy v dějinách lidstva bývaly kdysi reálnými věcmi, přestože mezitím upadly v zapomenutí. Platí to také pro ony tajemné „kultovní objekty“, o nichž se zmiňují pradávné náboženské texty? Je možné najít ve starých mýtech skryté narážky na kdysi existující technologické vědomosti? Jde o bájivé fantazírování, nebo o nepochopené tajné vědy? Starý zákon hovoří o izraelitském kultovním předmětu, o tzv. „arše úmluvy“ nebo také „arše Boží“ či „arše svědectví“. Co to bylo za zvláštní předmět? Oficiálně, podle konfesního učení, prý sloužila archa úmluvy výhradně k tomu, aby uchovávala a chránila kamenné desky Zákona, které patriarcha Mojžíš přinesl z Boží hory na Sinajském poloostrově. Tajemná síla vycházející z této skříňky mohla při neodborném zacházení působit rušivě a životu nebezpečně. Přesto existují indicie umožňující závěr, že tato uzavřená schrána možná sloužila také ještě docela jiným účelům. Zvláštní roli při tom zjevně hrály přízračné síly elektřiny a nebezpečného neviditelného záření. Co víme o této posvátné schráně? Podle popisu v bibli byla dva a půl lokte dlouhá, jeden a půl lokte široká a jeden a půl lokte vysoká. Pokud chápeme loket jako starou míru, potom měřila archa na délku asi 1,3 m, na šířku a hloubku pak 75 cm. Na druhé straně víme, že loket jako typická přírodní míra odpovídal délce předloktí. Nicméně např. jen v Německu bylo až do 19. století více než sto různých loktů. Proto se historikové dodnes dohadují o přesných rozměrech archy úmluvy. Stejné spory také vyvolává materiál, z nějž byl předmět zhotoven. Archa byla zřejmě z akáciového dřeva, zevnitř i zvnějšku byla obložena lístkovým zlatem a opatřena dokola zlatou obrubou. Ke čtyřem rohům byly připevněny čtyři zlaté kruhy, dva kruhy na jednom boku a dva na druhém. Patřily k ní pozlacené tyče z akáciového dřeva, které se provlékaly postranními kruhy, aby archu mohli nosit speciálně vybraní kněží. Nikdo jiný se nesměl této „svátosti“ dotknout. Již na tomto místě je třeba napravit omyl, který se táhne celá staletí,“ upozorňuje nás autor Joachim Pahl (pseudonym). „Akáciové dřevo, které je zde chybně uváděno, se hodí nanejvýš k výrobě ozdob, nikoli jako dřevo stavební.“ Takzvaná akácie, o níž se zmiňuje bible, je „rod dřevin z čeledi citlivkovitých, které rostou v tropech a subtropech“.V našich zeměpisných šířkách se pěstuje především jako pokojová rostlina a její hodnotu dovedou ocenit hlavně Arabové. Akácie jim totiž odnepaměti poskytuje klovatinu neboli arabskou gumu! „Guma tohoto druhu byla použita ve velkém množství při stavbě archy úmluvy,“ tvrdí Pahl. V biblickém textu se zdůrazňuje Hospodinovo nařízení, aby se ony akáciové tyče za žádnou cenu nevytahovaly, nýbrž se ponechaly v kruzích schrány. To velmi pravděpodobně ozřejmuje, jaký úkol tyto nosné tyče plnily: Protože byly obaleny izolačním materiálem (gumou!), chránily nosiče před elektrickými výboji. Elektřina? Ano! V bibli se několikrát výslovně uvádí, že z Boží truhly vycházelo nebezpečné záření. Jako příklady bych rád připomněl dvě epizody, které to potvrzují. V knize Leviticus, kapitola 9, verše 22 až 24, se popisuje obětní obřad, který prováděl kněz Áron společně s Mojžíšem ve stanu setkávání (tedy v místě, kde byla uložena archa úmluvy). „Vtom se ukázala všemu lidu Hospodinova sláva,“ píše se v biblickém textu. Izraelitští vystěhovalci zajásali a padli v bázni boží na tvář. Vtom se však stalo cosi nečekaného: „Aronovi synové Nádab a Abíhú vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšlehl oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem.“ Zdálo se, že Mojžíše to příliš nepřekvapilo, zjevně znal funkci schrány smlouvy, a proto promluvil ke svým: „Přistupte a vyneste své bratry pryč od svatyně ven za tábor!“ Oběti byly posléze v suknicích vyneseny za tábor. To tedy dokazuje že je oheň nespálil úplně. Nápadné jsou dvě věci: Bible sice uvádí, že oheň vyšel od Hospodina a „pozřel“ Nádaba a Abíhúa, že je tedy usmrtil. Na druhé straně tvrdí, že mrtví byli dopraveni za tábor „v jejich suknicích“. Výraz „pozřít“ nelze tedy vykládat jako „spálit“ (ačkoli byl ve hře údajně „oheň“), jinak by se jejich oblečení zřejmě proměnilo v popel. Dalo by se představit, že se Nádab a Abíhú, kteří se nedovoleně vkradli do stanu setkávání, stali obětmi radioaktivního záření. Že by je zabil „neviditelný oheň“, jak se ničivé záření také označuje? Musely přece existovat určité důvody, proč se kněží halili do speciálních „kultovních rouch“. Směli vejít do stanu setkávání a vykonávat „svatou“ službu u schrány svého „Pána“ zahaleni od hlavy k patě uzavřeným oblečením nachystaným pouze pro tyto účely. Neopatrné zacházení s truhlou, ba dokonce i nepřípustné doteky mohly mít hrozné následky. a ty mohly postihnout nejen jednotlivce, nýbrž také celé skupiny. Je znám tragický osud mladého Uzy, který se dopustil omylu ve snaze zachránit schránu svého „Pána“ před poškozením — a v 1. knize Samuelově, kapitoly 5 a 6, se dozvídáme o tom, jaký hrozný účinek mohla mít archa, když někdo při manipulaci s ní nedodržel předepsanou opatrnost. V tomto případě si to odskákali Pelištejci. Ti (dlouho po Mojžíšově smrti) zvítězili nad Izraelity a odnesli si archu jako kořist. Aniž ovšem tušili, jak nebezpečná tato věc může být. Názorně nás o tom poučuje bible: „Pelištejci vzali Boží schránu a zanesli ji z Eben-ezeru do Ašdódu. Pelištejci tedy Boží schránu vzali, přenesli ji do domu Dágonova a vystavili ji vedle Dágona.“ (1. Sam. 5,1–2) „Hospodinova ruka těžce dolehla na Ašdódany a způsobila mezi nimi spoušť. Ranila je nádory, Ašdód i jeho území.“ (1. Sam. 5,6) Vystrašení pelištejští kněží spěšně přemístili schránu jinam. Ale i tam… „…způsobila Hospodinova ruka ve městě nesmírnou hrůzu a ranila muže města, malé i velké; vyrazily se jim nádory.“ (1. Sam. 5,9) Ve městě propukla panika. Zakrátko se v celé pelištejské zemi hovořilo o smrtelném nebezpečí vycházejícím z uloupené svátosti. Pelištejci se po sedmi měsících vzdali a kromě značného odškodnění v podobě zlata vrátili Hebrejcům jejich svátost. Boží schrána se tedy opět ocitla v židovském vlastnictví. Přestěhovali ji do města Bét-šemeš. Mezi Pelištejci a Izraelity však nebyl žádný rozdíl, pokud neobsluhovali truhlu smlouvy podle předpisů. Lze se o tom dočíst v 1. knize Samuelově, 6. kapitola: „Hospodin však ranil bétšemešské muže za to, že se podívali do Hospodinovy schrány. Sedmdesát mužů z lidu ranil a bylo tu padesát tisíc mužů. Proto lid truchlil, že Hospodin postihl lid zdrcující ranou.“ (1. Sam. 6,19) Je zjevné, že takto smrtelná, pustošivá síla nemohla vycházet z truhlice, v níž byly uloženy pouze desky s deseti přikázáními. Názorně popsané příběhy spíš dokládají, že z vnitřku schrány proudila smrtonosná síla. Vyrábělo tuto energii snad nějaké strojní zařízení? Závažné nehody byly bezpochyby zapříčiněny neodborným zacházením s truhlou a jejím obsahem. V případě nádorového bujení, které se všude vyskytlo, nešlo o žádnou epidemii. Kožní vybouleniny spojené se zvracením (také o tom bible hovoří na jiném místě) jsou typické symptomy radioaktivního ozáření. Klid opět nastal, teprve když byla schrána předána kněžím, kteří znali velmi přesně její funkci. Truhla se nyní nacházela ve vlastnictví města Kirjat-jearím a byla dopravena do Abínádabova domu. Abínádab byl stejně jako jeho syn Eleazar kněz. a právě Eleazar byl — po svém posvěcení, jak říká bible — ustanoven „strážcem“ Boží schrány. Lze usuzovat, že oba měli k dispozici nezbytné oblečení, jež je chránilo před nebezpečným zářením. Tato ochrana byla, jak jsme si už ukázali na několika úryvcích z bible, při kontaktech se „svátostí“ bezpodmínečně nutná. Uza, jiný syn kněze Abínádaba, na sobě zmíněný speciální oděv neměl (patrně nebyl kněz), když se Boží schrána přepravovala jinam. Její transport přikázal král David. Měla být dopravena do Jeruzaléma. Jenže přeprava drahocenného nákladu probíhala dosti bouřlivě a stala se z ní senzační podívaná — jak se lze dočíst ve 2. knize Samuelově: „David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů z cypřišového dřeva, citar, harf, bubínků, chřestítek a cymbálů. Když přišli k Nákonovu humnu, napřáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel.“ (2. Sam., 6, 5–7) Co se tehdy odehrálo doopravdy, je možné jasně rekonstruovat podle biblického textu. Během transportu nákladu vládl obrovský zmatek a to plašilo zvířata. Vřava vyplašila rovněž oba voly, kteří táhli povoz. Když se snažili „vybočit“, hrozilo nebezpečí, že náklad spadne na zem. Uza, který kráčel v bezprostřední blízkosti podle vozu, sáhl v nouzi nejvyšší na truhlu — a zemřel namístě, sotva se jí dotkl. Zpanikařený mladík zapomněl na nezbytná bezpečnostní opatření, která byla předepsána už kvůli tomu, aby chránila truhlu před nenechavýma rukama lupičů. Uzova náhlá smrt mohla mít podle mého názoru pouze jednu příčinu. Abínádabův syn zemřel proudovým impulzem, který vyšel ze schrány. Tento výboj ale nemohly v žádném případě způsobit kamenné desky, na nichž jsou vytesána přikázání, z nichž jedno, jak známo, zní: „Nezabiješ!“ V souvislosti s tímto náboženským ponaučením se zdá být o to nesrozumitelnější, že musel zemřít Uza, který chtěl přece jen zachránit před pádem Boží schránu, v níž se projevovala „Hospodinova sláva“. Vždyť se nedopustil rouhání ani ničeho jiného zlého, právě naopak. Nicméně místo chvály a uznání za pokus o záchranu, jež se daly očekávat od „milého, milosrdného a vševědoucího Boha“, potrestala Boží moc chudáka Uzu smrtí. To dává smysl pouze tehdy, když byla schrána smlouvy svérázným technickým reliktem, který byl uctíván a veleben jen jako cosi „Božího“. Za původce lze zřejmě stěží považovat „stvořitele všehomíra a života“. Bůh je duch. Nepotřebuje ke svým zjevením na zemi žádnou zlatou truhlici, z níž prýští smrtonosné proudové impulzy. Když ale ona tajemná síla nevycházela z Boha, pak z koho nebo čeho?
