Main » 2009 » Únor » 22 » Svátosti z křišťálu a drahých kamenů
Svátosti z křišťálu a drahých kamenů
22:13
Nesrovnalosti v naší minulosti vystavují současné vědce tvrdé zkoušce a zpochybňují naše tradiční pojetí dějin. Svědčí o tom mimořádné nálezy z křišťálu, mj. tajemné lebky, masky z křemene, antické optické čočky nebo neznámé kultovní předměty. Již neandrtálci dovedli precizně opracovávat předměty z křišťálu. Přitom byli tito pravěcí lidé považováni za „primitivy“. Přesto nijak nezaostávali za homo sapiens ve výrobě nástrojů, v oblečení a technice lovu, měli dokonce objemnější mozek než novodobý člověk a pohřbívali své mrtvé, jak dokládají např. nálezy koster v Iráku. O to méně se hodí do obvyklého obrazu fakt, že se rodové linie moderního člověka a neandrtálce rozdělily už asi před 600 000 lety. Mnichovští genetici doložili, že kostnatý tvor z doby ledové je jen velmi vzdáleně příbuzný modernímu člověku. To, že neandrtálci byli mnohem pokročilejší, než se jim obecně přisuzuje, se ukazuje jasně na 50 000 let starých ozdobných předmětech, jako jsou náhrdelníky ze slonoviny, které byly nalezeny ve Francii, stejně jako provrtané vlčí nebo losí zuby. Neobvyklá památka na neandrtálce je uložena v přírodovědném oddělení Moravského zemského muzea v Brně: opracovaný, asi 10 cm dlouhý pazourek z průhledného křišťálu. Protože tento relikt nemohl být určen pro lov, domnívají se prehistorici, že opracovaný křišťál se používal ke kultovním účelům. Zatím ještě ale neznáme způsob zpracování ani to, jaké formě kultu sloužil nebo jaký náboženský význam předmět měl. Kdo kdysi vyráběl takové vzácnosti, musel mít nejen umělecký talent, ale především úžasnou řemeslnou zručnost. Křišťál je nerost, který se vyskytuje často, ale velmi obtížně se taví a svou tvrdostí značně předčí stupeň tvrdosti skla. Křemen se zpracovává převážně při výrobě porcelánu a v průmyslu. Například křemenné sklo vyrobené z čistého roztaveného křemene se skvěle hodí k výrobě chemických nádob. Je prakticky necitlivé vůči náhlým teplotním rozdílům, kromě toho odolává žíravinám a propouští ultrafialové paprsky. Jde tedy o velmi odolný materiál — a obvykle se dá opracovávat pouze strojově. Protože kosočtvercová struktura křišťálu probíhá spirálovitě a je charakterizována třemi osami, je třeba brát na tuto okolnost ohled při opracovávání. Kdyby se postupovalo proti osám, materiál by se roztříštil. Každý odborník, který má co do činění se zpracováním křemene (např. při výrobě hodinek), o tom ví své. Přesto existují umělá díla z křišťálu, při jejichž tvorbě se nedbalo na krystalickou strukturu. Dávno zaniklé kultury zjevně měly pokročilé znalosti optiky a prokázaly neuvěřitelnou zručnost v kamenorytectví. Křišťálové klenoty lze obdivovat v muzeu v Oaxace, v newyorské Blake Collection, v pařížském Trocadéru a v londýnském Britském muzeu. Tak třeba optická zvětšovací čočka obohacená kysličníkem česným. Nalezli ji při vykopávkách v egyptském Heluanu. Kysličník česný se dnes vyrábí elektrochemickou cestou. Byl tento postup znám už v prehistorických dobách? V Britském muzeu se nachází další čočka z matového skla, která byla zhotovena už přibližně před 2800 lety. Archeologové ji objevili v jedné asyrské pokladnici v Ninive na břehu řeky Tigris. Mohli snad už tehdy lidé hledět dalekohledy na hvězdy a provádět přesná astronomická pozorování? Italskému přírodovědci Galileu Galileovi je připisován vynález teleskopu. Protiřečí tomu archeologické nálezy optických čoček a naznačují, že tato broušená skla byla známa mnohem dřív než v 16. století. Víme, že sklo se vyrábělo v Egyptě už kolem roku 3500 př. n. l. Na Krétě a v Malé Asii bylo nalezeno vícero jednoduchých optických čoček, datovaných přibližně do roku 2000 př. n. l. Není nijak zvlášť obtížné sestavit z těchto dvou čoček jednoduchý dalekohled. Galilei se domníval, že dalekohledy znali už „dávní předkové“. V roce 300 př. n. 1. vytvořil Eukleidés nauku o šíření a odrazu světla. V dochovaných řeckých textech se popisují zvětšovací skla, jež se zhotovovala ze skleněných koulí naplněných vodou. Prokazatelně pokročilí byli v astronomickém pozorování Babyloňané. Na akkadských a sumerských hliněných tabulkách, jakož i na asyrských a babylonských svitcích jsou vyobrazeny hvězdy, kolem nichž krouží planety. Skeptikové v tom spatřují pouhé „náhodné okrasy“. Nicméně v souvislosti s nálezy zvětšovacích čoček se nezdá zase tak za vlasy přitažená myšlenka, že jde skutečně o první znázornění planetárního systému. Produkty světa vyspělé techniky, jako asféricky broušená skla, která dnes nacházejí uplatnění v precizní optice, byly nalezeny v místech, kde by je žádný archeolog patrně nehledal: v hrobech švédských Vikingů z 12. století. Jsou zhotoveny téměř perfektně. Potvrzují to zkušení oční optikové, kteří podrobili tyto broušené křišťály několikaleté analýze. Když čočku přiložíme např. na nějaký text, získáme obraz, jaký je schopno vytvořit moderní zvětšovací sklo o průměru 5 cm. Avšak teprve v 17. století se podařilo matematikovi René Descartovi teoreticky vypočítat asférické čočky. Skutečné použití tak precizní techniky bylo dosud známo pouze z 20. století. Jak ale potom bylo možné používat takto vyspělou optickou technologii už před osmi staletími? Výzkumníci z americké univerzity v Berkeley chtějí dál zkoumat senzační „vikingskou optiku“. Všeobecně se předpokládá, že tyto neobyčejné nálezy pocházejí z Byzance a Vikingové je získali obchodem nebo loupeží. K nejúžasnějším artefaktům, které byly na naší planetě objeveny, patří broušené lebky z křišťálu a jiných drahokamů. Od té doby, co byly v roce 1927 nalezeny v mayském zbořeném městě Lubaantunu záhadné křišťálové lebky, vedou se o takové předměty stále znovu vášnivé spory, neboť k jejich výrobě je zapotřebí vyspělé techniky. Dohady, že lebky pocházejí z Atlantidy, že zobrazují ve svém nitru UFO nebo že lze jejich prostřednictvím navázat spojení s jinými rozměry, podněcují jak fantazii, tak skepsi. Jsou považovány za kameny přinášející štěstí, které disponují zdraví prospěšným zářením. Nemalé úctě se těšily hlavně ve staroamerických kulturách. O Aztécích víme, že praktikovali výrazný kult mrtvých. Někteří badatelé se domnívají, že křišťálové lebky sloužily k dotazování v orákulu nebo jako brána k šamanským cestám do podsvětí. Většina nalezených lebek má překvapivě moderní a naturalistický vzhled. O jejich původu, metodách jejich výroby, zpracování a stáří toho víme většinou málo. Nesporné ovšem je, že umělec prokázal enormní řemeslnou zručnost, když byl schopen ztvárnit v extrémně tvrdém nerostu jemně modelované obličejové rysy. Hlavní otázka ale zní: Jak se tyto umělé artefakty vyráběly? Byly v té době — ať už to bylo kdykoli — k dispozici mnohem účinnější pomůcky než ty, o nichž se domníváme, že je měli předkové našich indiánů? Měli původní obyvatelé Ameriky jako Mayové nejen observatoře, ale také účinné řezné nástroje, o nichž dnes už nic nevíme? Neobyčejné lebky z drahokamů byly nalezeny po celé zeměkouli. Mnohé z nich se dnes nacházejí v soukromém vlastnictví, několik je jich vystaveno veřejně jako třeba v londýnském Britském muzeu. Tam je uložena také křišťálová hlava z aztéckého období, která byla nalezena v roce 1889 v Mexiku. Ve stejném muzeu byla umístěna ke studijním účelům malá křišťálová hlava jménem „Sha Na Ra“. Známá je rovněž křišťálová lebka „Max“ z Texasu a křišťálová hlava ze Smithsonian Institute, jakož i křišťálová lebka z Mexika, vystavená v pařížském muzeu Trocadéro. V muzeu v mexické Oaxace, v Blake Collection Národního muzea Spojených států amerických, v newyorské Douglas Collection lze obdivovat další z těchto podivných předmětů — většinou pocházejících z aztécké a mixtecké kultury. Kdo v červnu až listopadu 2001 navštívil moje domovské město Vídeň, měl v rámci velké fenomenální výstavy Nevyjasněné záhady — svět nevysvětlitelného příležitost prohlédnout si hned šest originálních kousků nejneobyčejnějších nálezů lebek, které byly předtím vědecky prozkoumány. Jako autor popisků k výstavě jsem nazval sál s exponáty z jedinečné sbírky Jokey van Dietenové „Křišťálová krypta“. K vidění zde byly „Shui Ting“ z jihozápadního Mongolská; křišťálová hlava „The Jezuit“; hlava z růžového křemene „Baby Luv“ z Ukrajiny; „Lazuli“ z Peru; „Oceana“ z Brazílie a zvlášť bizarní křišťálová lebka z Guatemaly, která byla kvůli cizorodému vzhledu pojmenována „ET“. Stejně jako u mnoha nalezených kuriozit také u těchto křišťálových lebek vyvstává stále více otázek než odpovědí. Lebce, kterou dnes nazýváme „ET“, se připisují pozoruhodné věci: Mnozí lidé prý při pohledu na ni upadají do tranzu, jiní jí zase přičítají magický a léčivý účinek, esoterikové se domnívají, že jsou v ní uloženy nadpozemské informace, které je možné si vyvolat jako počítačový program. Když tohoto mimořádného „Mimozemšťana“ vědecky zkoumal ve vídeňském Přírodovědném muzeu mezinárodně uznávaný odborník na drahokamy a ředitel vídeňské Schatzkammer prof. dr.Rudolf Distelberger, došel k následujícímu závěru: „Křišťálová lebka, která byla nalezena v roce 1908 ve středoamerické Guatemale, váží 5 kg, sestává z kouřového křemenného skla a má tyto rozměry: 160 mm (výška) × 120 mm (šířka) × 210 mm (hloubka). Nápadné jsou na ní především oči ve tvaru hlubokého nálevkovitého důlku. Mohly být původně osazeny smaragdy nebo jinými drahokamy, což mohlo ještě víc zvýraznit magické vyzařování lebky.“ Profesor Distelberger dále konstatuje, že křišťálová hlava je nejméně pět set let stará, precizně ručně leštěná a nepochází z Evropy. Jeho předběžné shrnutí: „Pro padělatele by bylo zcela nerentabilní leštit takovou lebku mnoho let, aby vznikl tento její tvar. Nedovedu si vysvětlit, proč má hlava tak naturalistický vzhled, vypadá skoro jako hlava Evropana, přesto je užší a současně je ručně leštěná prostředky, které u nás nejsou běžné. Neřešitelný problém u tohoto kusu je, že ležel poměrně dlouho v zemi, než byl nalezen.“ Je úžasné, že srovnatelné lebky brousili naši předkové po celé zeměkouli. Hlavu „Shui Ting“ objevil v roce 1870 čínský archeolog v oblasti jihozápadního Mongolska. Je ze světle zeleného drahokamu. Její stáří ani význam se nepodařilo objasnit. Cosi naznačuje možná zelená barva. Ta byla v Číně považována za znamení života. Více bohů a bohyň v dálnovýchodní mytologii nosilo zelené oblečení, jako např. bůh literatury. Z kusu průzračného křemenného křišťálu byla zhotovena docela jiná lebka nazvaná „The Jezuit“. Její rozměry jsou oproti lidské hlavě asi třetinové. Tato křišťálová hlava se dlouhou dobu nacházela ve vlastnictví Ignáce z Loyoly, zakladatele řádu Tovaryšstva Ježíšova. Spolu se šesti souvěrci se Ignác připojil ke společenství, jež se 15. srpna 1534 shromáždilo v kapli Panny Marie na pařížském Montmartru a složilo slib doživotní chudoby a cudnosti. Sedm mužů mělo v úmyslu odjet do Svaté země jako misionáři. Od té doby je známa existence lebky, ačkoli o jejím pravém významu můžeme jen spekulovat. Váží 3 kg, je z křišťálu a má tyto rozměry: výška 115 mm, šířka 90 mm, hloubka 150 mm. Na začátku 18. století byla poblíž ukrajinského města Lvov objevena jiná křišťálová lebka, zhotovená z kusu růžového křemenného skla. Váží 7,5 kg a měří na výšku 160 mm, na šířku 135 mm a na hloubku 220 mm. Uměle zhotovenou umrlčí lebku nalezl v roce 1710 ve starém návrší jeden ruský mnich. Toto kultovní místo bylo kvůli objeveným artefaktům připsáno Skythům, národu, který žil na tomto území až asi do doby před 1000 lety. Od roku 1993 je „Baby Luv“ součástí sbírky Joke van Dietenové v Miami na Floridě. Další neobvyklá umrlčí lebka vážící asi 3 kg a zhotovená z lazuritu (lapis lazuli) pochází z Jižní Ameriky. Našli ji v roce 1995 indiáni v severním Peru a má se za to, že pochází z dob Inků. Domorodci věří, že jim tato modrá lebka přináší dobro. Možná kvůli její zářivé barvě, jež byla a je v různých kulturách srovnávána s nebeskými mocnostmi. Lebku „Oceana“, nazvanou takto podle toho, že je zhotovena z nerostu akvamarínové barvy, si zjevně předávaly kočující indiánské kmeny v severních oblastech Jižní Ameriky, než ji brazilští indiáni v roce 1997 přenechali sběratelce Jokey van Dietenové. Její pouť se dá vystopovat zpětně přes Kolumbii, Ekvádor až do Peru, kde se stopa jejího původu ztrácí. Také ona váží 3 kg, má výšku 115 mm, šířku 90 mm a hloubku 160 mm. Nejslavnější křišťálová lebka je zároveň nejspornější a pochází z mayského města Lubaantunu (Belize). Různí autoři, především Erich von Däniken a Peter Fiebag, podali podrobnou zprávu o tomto objektu, který je něco mezi esoterickou aurou, věštbou o zániku světa, padělkem a jedinečným výrobkem středoamerického kmene Mayů. Malé ohlédnutí: V roce 1924 vedl doktor Thomas Gann expedici spojenou s vykopávkami v zatím neprobádaném ruinovém městě v jižním Britském Hondurasu (Belize), jíž se účastnili také F.A.Mitchell-Hedges, kapitán Joyce z Britského muzea a další výzkumníci. Krátce předtím, než byly kvůli období dešťů ukončeny výkopové práce, našla adoptivní dcera Mitchella-Hedgese Anna poblíž oltáře ve městě nazvaném Lubaantun umrlčí lebku zhotovenou z jednoho jediného kusu křišťálu. Lebka vážící 5,3 kg má pohyblivou spodní čelist, a proto se také stala objektem vědeckých sporů. Ačkoli četné artefakty, které vykopal Mitchell-Hedges, nebyly nikdy ani náznakem podezřívány z toho, že by šlo o padělky, nyní se proti archeologovi a jeho objevu postavil nečekaně skoro celý mezinárodní odborný svět. Křišťálová lebka se totiž vymykala obvyklému obrazu, který jsme si vytvořili o Mayích. Nápadné je, že křemen mohl být opracován pouze vyspělou technickou metodou. Má velmi vysoký stupeň tvrdosti, a jak potvrdilo výzkumné oddělení elektronického koncernu Hewlett-Packard, musel být broušen proti ose, což je možné pouze v polarizovaném světle. Stačí totiž milimetrová odchylka a sklo se nezadržitelně štěpí. Americký restaurátor, doktor Frank Dorland, k tomu říká: „Když pomineme působení nadpřirozených sil… museli Mayové zhotovit křišťálovou lebku ručním leštěním. Je to nepředstavitelná práce, která trvala možná celá staletí, nezávisle na politických a náboženských poměrech. Dovedeme si jen stěží představit, jak by k takto vytýčenému cíli tvrdošíjně kráčela jedna generace za druhou.“ Bylo by patrně zapotřebí vynaložit sedm milionů pracovních hodin, abychom získali perfektní konečný tvar křišťálového kusu. To je osm set let nepřetržité práce! Počítáme-li dvanáct pracovních hodin denně, dostaneme se na šestnáct set let. Doktorka Anna Rooseveltova z newyorského Muzea amerických indiánů míní: „Nález z Lubaantunu má smysluplnou souvislost se všemi ostatními srovnatelnými nálezy… Zhotovit takový kousek by trvalo příliš dlouho a byla by to velmi drahá záležitost, kdyby šlo o padělek… Zdá se mi velmi pravděpodobné, že lebka je pravá.“ Také vídeňský kunsthistorik prof.Distelberger namítá: „Ne. V Evropě znám jednu jedinou větší křišťálovou hlavu a ta má průměr pouhých 10 cm… Má povrch jako nejlepší kousky z 16. století.“ Zůstává i nadále záhadou otázka, proč a jakou technikou se v různých kulturách lebky vyráběly zrovna z křišťálu, křemene a drahokamů (odhlédneme-li pro jednou od čistě estetického vzhledu). V Jižní Americe kolují příběhy, podle nichž staří mudrci používali rostlinnou šťávu, aby mohli i nejtvrdší kameny změkčit natolik, že se daly pohodlně rozřezat. Zní to neuvěřitelně. Nicméně člověk žasne tváří v tvář tak komplikovaně propojeným kamenným stavbám, jako jsou třeba slavné gigantické „kyklopské zdi“ v peruánském Sacsahuamanu…
