Často čteme o epochálních vymoženostech, žasneme nad vynálezem, který nám ukazuje novou cestu, a docházíme k názoru, že globální pokrok je dítětem 20. století. Jaké všechny perspektivní novinky nespatřily světlo světa v minulých desetiletích? Jsme ale vskutku první, kdo dostal do vínku kreativitu a vynalézavost? Uskutečňují se geniální myšlenky teprve v současnosti? Kdo tomu věří, podléhá závažnému omylu. Po celé zeměkouli byly a jsou roztroušeny úžasné pozůstatky minulosti a stále znovu se dobývají ze země. Ukazují nám, že už prastaré vyspělé kultury byly schopny podávat maximální technologické výkony a mnohé technické vymoženosti novověku byly často vynalezeny už dávno, jen jsme je „znovuobjevili“. Jde většinou o bizarní, nezřídka utajované nebo přehlížené objevy, jejichž původ, vznik a význam zůstává vědcům stále ještě záhadný. Kdo ztratil aluminiový opasek v čínském hrobě ze 3. století? Kdo zabil před 4000 lety bizona prokazatelně vysokorychlostní střelou? K jakým účelům sloužily antické křišťálové zvětšovací čočky? Jak si vysvětlit pradávné miniaturní větroně a „zlaté letouny“, které byly nalezeny v Egyptě a v Kolumbii? Jak se hodí starověké elektrické baterie k „divokému“ jezdeckému národu Parthů? Jak je možné, že na reliéfových kresbách z doby faraónů jsou znázorněny přesné elektrotechnické detaily? Co pohledává aparatura k výpočtům hvězdných konstelací v před-křesťanské době? Jakými promyšlenými metodami byly zpracovány tajuplné křišťálové lebky Mayů a Aztéků? Jak je možné, že archeologické artefakty přinášejí precizní informace o genetice? To všechno jsou pozůstatky dávno zmizelých kultur, které nám jsou dodnes záhadou. Stejně nevysvětlená zůstávají výrazná znamení na zemi, jako třeba ty v peruánské Nazce, která jsou vidět pouze ze vzduchu a vnukají myšlenku, že původní obyvatelé dovedli létat. Užasle stojíme před výkony antického inženýrství, jako jsou pyramidy, mayský systém kanálů nebo komplikované lékařské operační techniky raných kultur. Byly mohutné sloupy slavného kamenného kruhu ve Stonehenge kdysi součástí prehistorické astronomické observatoře? Různé detaily tohoto proslaveného areálu této domněnce nasvědčují. Odkud vzali naši předkové už před tisíciletími tyto úžasné znalosti? Mnohé historické a prehistorické výtvory jsou tak úchvatné, matoucí a neuvěřitelné, že na ně hledíme víc než fascinovaně a mnohdy i nechápavě. Jako by se nehodily do důvěrně známého školometského obrazu světa. Jejich příčinný smysl je dávno zapomenut a většinou mu nerozumíme. a právě zde se pouštějí do díla smělí myslitelé a docházejí k názoru, že v tom možná měli prsty poslové mimozemské kultury. Vznikají stále dobrodružnější teorie. Ale co je skutečným klíčem k těmto fantastickým tajemstvím? Současně s tím, jak se rozšiřují vědomosti, objevují se také nové problémy. Mnoho se jich už vysvětlilo; jenže vzápětí se už na obzoru rýsují další tajemství. Naše vědění roste, ale záhady zůstávají. Obraz naší minulosti se vyznačuje hrubými nesrovnalostmi. Mnohé technické objevy a vynálezy, pocházející zdánlivě z novověku, byly známy už ve starověku a opět se během staletí ztratily. Z toho však plynou další otázky, a tak leckterý nic netušící současník začne horlivě hloubat, když se střetne tváří v tvář neuvěřitelným pokladům a arzenálům. Bude snad třeba přepsat dějiny lidstva? Budeme muset upravit, revidovat onen historický obraz světa, který nám stále znovu nabízí školní moudrost? Vskutku existují dobré důvody pro toto smělé tvrzení, neboť se množí objevené pozoruhodnosti, jež zavdávají příčinu k novému úhlu pohledu. Mimořádným nalezištěm je Egypt se svými poklady z dávné faraónské říše. „Neznáme Egypt — jen si namlouváme, že ho známe.“ Toto odvážné tvrzení se připisuje profesoru Howardu Carterovi, egyptologovi, jemuž se v roce 1922 podařilo objevit v Údolí králů poblíž Luxoru zasypaný hrob Tutanchamona, který zemřel v mladém věku. Carter má pravdu. V zásadě víme vskutku velmi málo o Egyptě, o jeho průkopnické kultuře, o jeho počátcích a úžasných vědomostech jeho veleknězi. Dokonce i staří Řekové, tento věru kulturní, vzdělaný národ, nemohli jinak než se uchváceně rozplývat nad poklady staroegyptského vědění. Slavný dějepisec Herodotos doputoval osobně až k Nilu, setkal se s vysokým kněžstvem a snažil se od těchto moudrých mužů dozvědět vše cenné — a musel se spokojit s poloviční pravdou. Nechal se ošálit a domníval se, že získal všechny vědomosti říše faraónů. Nicméně chrámoví kněží v Thébách zamlčeli svá skutečná tajemství z dobrého důvodu; Koneckonců byli povinni jako zasvěcenci a alchymisté chránit své znalosti. Ty však nesmírně přesahovaly ostatní úkoly kněžstva, spočívající v hlásání víry. Později se egyptologie, která se snažila prozkoumat starověký Egypt, dopustila stejné chyby jako před ní Řek Herodotos. Podcenila zralost staroegyptských apoštolů kultury. Když totiž byla v roce 1799 poblíž přístavního města Rosette nalezena prehistorická stéla s výnosem krále Ptolemaia V. sepsaná ve třech jazycích a po dvou desetiletích se podařilo rozluštit text, domnívali se archeologové, že znají dějinný vývoj a kulturní výdobytky Egypta. Stěží nějaký egyptolog dnes nezpochybňuje tvrzení, že díky překladu hieroglyfů na slavné Rosettské desce známe celou pravdu o vzestupu a osudu starého kulturního národa sídlícího na březích Nilu. Jaký to ukvapený závěr! Většinu pradávných textů se sice podařilo přeložit, jenže jejich příčinný význam se i nadále vzpírá pochopení. Kněží používali skrytá zaklínadla podobná kódům, která dokázali pochopit, číst a psát pouze zasvěcenci a chrámoví duchovní. Prostému lidu bylo toto písmo cizí. Taková nesrozumitelná „svatá písma“ a zašifrované texty existují dodnes. Ortodoxní školometi je obvykle odkazují do říše neznámých kultů, magických praktik a nepochopitelných symbolů, nebo je hodnotí jako „chybné interpretace“. Protože jejich účel je nejasný, jsou často ignorovány, nebo dokonce utajovány archeologické relikty a objevy, které horliví badatelé vyhrabali z pouštního písku nebo v chrámových a pohřebních areálech. Nejasné jsou např. příčiny radioaktivního záření naměřeného ve staroegyptských mumiích nebo používání antického jádrového vrtání v kamenném ruinovém poli v Abúsíru. Jak staří Egypťané přepravovali obrovské monumenty, když údajně neměli žádné technické pomůcky? Jak dokázali dopravit memnonské kolosy vážící 1000 tun na vzdálenost 600 kilometrů proti proudu Nilu z Mokattamských hor až do Théb? Jak převezli na stejnou vzdálenost obrovskou sochu Ramesse II., vážící 1200 tun? Jak přepravili obelisky o hmotnosti až 400 tun na vzdálenost 200 kilometrů z Asuánu do Luxoru a Karnaku? V Asuánu leží dodnes největší obelisk, jaký kdy byl nalezen: je 42 metrů dlouhý a váží 1200 tun. Jak tehdy mohli lidé transportovat něco takového? Vzhledem k těmto hmotnostem a rozměrům se zdá mylná obvyklá hypotéza založená na použití dřevěných válců, ale podle názoru klasické archeologie nepřicházejí jiné možnosti v úvahu. Užasle stojíme před mohutnými pyramidami a obdivujeme epochální inženýrské výkony, jež jsou s nimi spojené. Žádné jiné stavby neuchovaly svá tajemství tak dobře jako pyramidy v Gíze. Do dnešního dne se vědci přou o to, jak se stavěly a k jakému účelu vlastně sloužily. Návrhů na řešení týkající se tohoto divu světa je mnoho, žádný z nich ale ve skutečnosti nezní příliš přesvědčivě. Kdyby byla Chufuova (Cheopsova) pyramida pouze faraónova hrobka, proč v ní jsou tři pohřební komory? Jaký smysl mají úzké šachty vedoucí z Královniny a Královy komory? Jsou v kamenných zdech ještě neobjevené duté prostory? Pomocí minirobota Upuaut našel německý inženýr Rudolf Gantenbrink v roce 1993 záhadné „dveře“. Proč mu úřady v následujících devíti letech bránily v dalších výzkumech? Teprve nedávno se uskutečnilo pochybné mediální divadélko, kdy byly „šachtové dveře“ údajně v přímém přenosu provrtány. Kamera následně ukázala dutinu s další kamennou deskou připomínající dveře. K čemu slouží, co se za ní skrývá? Dohady panují také o stáří a technické dokonalosti starověkých divů světa. Zvláštní význam zde má hvězdná obloha, neboť uspořádání pyramid v Gíze odpovídá přesně postavení pásových hvězd uprostřed Orionu. Ale jak je to možné? a jak stará je ve skutečnosti Sfinga — strážkyně pyramid? Geologické výzkumy ukázaly, že tento kamenný kolos může být mnohem starší, jeho vznik lze odhadovat dokonce až do doby 10 000 př. n. l. Existovala nějaká neznámá vyspělá kultura už před faraóny? Odkud vzali staroegyptští kněží tak důkladné astronomické, chemické, geometrické a medicínské znalosti, které získali naši učenci zčásti až v posledním století? Egyptské mýty vyprávějí o návštěvnících z „moře světla“, kteří připluli na počátku věků „z nebe“ na slunečních bárkách. Jim se připisuje vědecký rozmach faraónské říše. Kdo byli tito cizinci? Kde byl jejich domov? Že by starověké národy přece jen byly poctěny návštěvou z kosmu? Tyto sporné otázky dodnes vzrušují leckterou mysl. Neméně horečně se diskutuje o sporném tématu jménem Atlantida. Příběh potopeného kontinentu zaměstnával lidstvo od nepaměti a neodolatelně přitahuje dodnes. Existovala nějaká vyspělá kultura už před Sumery? Kde leží kolébka našeho dnešního společenského řádu? Byla potopená Atlantida pramátí civilizace? Nebo tato bájemi opředená ostrovní říše vůbec neexistovala? Těmito otázkami se dodnes zabývají stovky vědců, badatelů, ale také šarlatánů a fantastů. Dosud bohužel bez průkazného úspěchu, ať už v tom či onom ohledu. Horliví stopaři se vydali na cestu a mají v úmyslu lokalizovat Atlantidu na více než padesáti místech na zeměkouli, třeba v Tróji, v Atlantském oceánu, na Bahamách nebo ve Středozemním moři. Hledání započalo už ve starověku a pokračuje i v 21. století. První odkazy na tajuplný kontinent nalezneme už v textech „Kritiás“ a „Tímaios“. Řecký učenec Platon v nich popisuje subtropický kontinent z doby přibližně před 2350 lety, na němž žily miliony lidí. Na severu byla pevnina chráněná horami, bylo na ní mnoho vodních toků a rozmanitá fauna. Úrodné nížiny křižovaly četné kanály a zavlažovaly půdu. Hlavní město s Poseidonovým chrámem bylo obehnáno mohutnou pobronzovanou zdí. Chrámy a paláce se třpytily zlatem a stříbrem. Po celá staletí (asi 12 000 až 9000 př. n. l.) byli Atlanťané podle Platona vládnoucí civilizací ve své polovině světa. Jejich impérium se táhlo až k hranicím Egypta a Itálie. Moudrý a spravedlivý král prý kdysi vládl této rajské velmoci, jež považovala za nejvyšší hodnoty bratrství a mravnost. Vposledku se ale, jak píše Platon, Atlanťané „plnili nespravedlivou zištností a mocí“ a snažili se podrobit si celé Středomoří. Nakonec je odrazili předkové Řeků. Poté, jak líčí Platon ve formě dialogu, Atlantidu pohltilo „v jeden krutý den a noc“ moře. Je to všechno jen filozofická bajka? Bylo by možné tuto pověst vskutku odbýt jako básnický výmysl pobízející ke ctnosti a skromnosti, nebýt spousty nových ohromujících indicií a archeologických objevů, nabízejících historický podklad pro vážnou diskusi o této legendě. Už Platon sám ve své zprávě čtyřikrát zdůrazňuje, že je to pravdivý příběh, který mu předal zákonodárce Solón. Kterými doklady lze znovu rozvířit debatu o Atlantidě? Souvisí pověst o potopě, jež je dochována v mnoha kulturách a mýtech na Zemi, se zánikem ostrovní říše? Byl to impulz k celosvětové katastrofě? Kde leželo mohutné námořní impérium se svou vyspělou kulturou? Existují ještě nějaké pozůstatky, jež by mohly dosvědčit dávnou realitu? Ukazují ještě další stopy na potopené prehistorické civilizace? Atlantida a otázka původu naší kultury, to nejsou v žádném případě uzavřené záležitosti. Vzrušení přinášejí nové záhadné objevy. Dráždivost tajemství, schopnost rozumu a síla fantazie — to vše je důležité při hledání pravdy. Zvu vás, milí čtenáři, na následujících stranách na dobrodružnou výpravu časem do naší minulosti, která byla možná fantastičtější, než se nám snaží namluvit učené knihy. Přesvědčte se sami podle hesla, jež lze vztáhnout také na Atlantidu: Pravda se mnohdy potopí, ale neutopí…
