Sobota, 2018-10-20, 23:03
Vítejte Host | RSS
Mystery
Domů
Registrace
Přihlášení
Menu

Kategorie
Parapsychologie [3]
Významné osobnosti [7]
Čas a prostor [1]
Hádanky minulosti [8]
Nadpřirozené bytosti [0]
Ostrovní říše Atlantida [9]
Tajemství říše faraónů [25]

Main » 2009 » Únor » 27 » „Dúkazy“ pod vodou
„Dúkazy“ pod vodou
17:23
Atlantidou se dosud důkladně zabývalo mnoho badatelů, jedni bájivěji, jiní seriózněji. Otázka pravdivosti Platonových
textů je stále ještě otevřená. Jedním z těch, kteří poctivě usilovali o vyřešení záhady, byl vídeňský inženýr Otto
Heinrich Muck (1892–1956). Vážený badatel a vynálezce pracující pro přední průmyslové firmy (2000 patentů) znovu
oživil Donnellyho hypotézu o Atlantidě a pokusil se podpořit ji vědeckými argumenty. Výsledkem byla jeho kniha
Vše o Atlantidě, která byla vydána v roce 1976, tedy až dvacet let po jeho smrti.
Experti mnohé z Muckových teorií zpochybňují, ale i jeho kritikové připouštějí, že předložil fascinující souvislosti
týkající se prastaré záhady potopeného kontinentu. Když už to nejsou žádné důkazy, pak alespoň jde o vzrušující indicie,
které Platonovu zprávu podporují nebo jí přinejmenším neodporují.
Jeden záchytný bod: Jezera Sete Cidades (Sedm potopených měst) u Sao Miguel na Azorských ostrovech legendy
spojují s Atlantidou. Otto Muck se snažil přijatelně znějící teorií dokázat, že Azory by mohly být opravdu zbytky
bývalého velkého ostrova. Už u Donnellyho najdeme vizi potopené „spojovací plošiny“ mezi Evropou, Afrikou a
Amerikou. Tento „pevninský most“ umožňoval živočišným a rostlinným druhům „cestovat“ sem tam. Současně bránil
tomu, aby se tropické mořské proudy vlévaly do severního Atlantiku. Znamená to, že dokud existovala Atlantida,
nebyl ani Golfský proud.
Muck se chopil této myšlenky a spojil ji se záhadou kolem úhořů. Sledoval jejich tah až do rasových porostů
v teplém Sargasovém moři o rozloze střední Evropy, kde úhoři „slaví svatbu“ a kde začíná úhoří život jako takový.
Američtí úhoři se třou ve východní části, evropští zase v západní části zeleného rasového moře. Ačkoli východní oblast
leží mnohem blíž, plavou mladí úhoři evropského původu místo na východ na západ, tedy dál od Evropy. Tato
zdánlivě nesmyslná pouť jim trvá tři roky a je mnohem nebezpečnější. Vracejí se do Sargasového moře asi po deseti
až patnácti letech a zase se tam rozmnožují. Proč tolik riskují? Naznačuje to, že tihle živočiši mají společný původ
někde uprostřed Atlantiku? Vědí snad úhoři, kde kdysi ležela Atlantida?
Muck přichází s šokujícím vysvětlením: Než velký ostrov Atlantida zanikl, tvořil nepřekonatelnou hráz pro
Golfský proud; ten se o něj zarážel a byl nucen se odchýlit a obtéct Sargasové moře a na východě se pak dotýkal Atlantidy
bohaté na vodní toky a na západě sladkou vodou neméně požehnané Střední a Severní Ameriky. a v tomto
vodním víru byl před pohromou životní prostor úhořů. Přizpůsobili mu svůj způsob života. Stačilo jim jen se nechat
unášet Golfským proudem a ten je odnesl ze slané do sladké vody a obráceně pak zase z ústí řek zpátky na otevřené
moře. Když skončil tento druh přepravy, narušilo to také koloběh života úhořů. Jenže ti i nadále podléhají vrozenému
instinktu a chovají se tak, jako by potopená ostrovní říše stále ještě existovala.
„Netuší, že Atlantida už neexistuje,“ stěžuje si Muck na smutný osud úhořů, „že vodní kruh kolem Sargasového
moře se přetrhl… Úhoři — jak se zdá — mají delší paměť než lidé.“
„Mezi Azorskými ostrovy a Bahamami se na sever k Bermudám rozprostírá Sargasové moře, zvláštní nepohyblivá
vodní masa obklopená oceánem,“ píše také Američan Charles Berlitz a téměř shodně s Muckem dodává: „Pro toto
moře jsou příznačné řasy, sargasy. Pocházejí možná ze suchozemských rostlin, které se přizpůsobily životu ve vodě a
rostly dál, když pobřeží pokleslo. Teorie o existenci atlantské říše v Atlantiku je vybudována hlavně na skutečnosti, že
četné oblasti, které dnes leží pod vodou, se dříve nacházely nad hladinou. a obráceně byly jiné oblasti kdysi zaplaveny
vodou, jak to dokládá třeba Sahara se svými lasturovými útvary a mořskými fosiliemi.“
Berlitz v 70. a 80. letech minulého století svými bestsellery Záhada Bermudského trojúhelníku a Tajemství Atlantidy
znovu rozvířil debatu o potopeném kontinentu. „Odhadujeme-li vzestup mořské hladiny přibližně o tři sta metrů
a vezmeme-li navíc v úvahu ještě důležitější změny, jež způsobily během prudkého vzedmutí moře sopečné erupce,
lze si velmi dobře představit podobu podstatných částí Antarktidy před 12 000 lety.“
Bahamské mělčiny podle tohoto scénáře musely ležet nad hladinou. Kuba a Antily byly mnohem větší, zatímco
různé ostrovy byly pravděpodobně spojené pevninskými šíjemi. Dnes zřejmě ční nad hladinu už pouze vrcholky ponořených
hor. Florida možná byla delší směrem na východ k Atlantiku a stejně tak na západě sahala mnohem dál do
Mexického zálivu. Kdyby to tak tehdy bylo, tvrdí Berlitz, potom bychom mohli v této oblasti nacházet archeologické
doklady zaniklých kultur.
a vskutku byly na kontinentálních bahamských mělčinách, u floridského a mexického pobřeží objeveny pod
vodou základy staveb, zbytky silnic, kyklopské zdi a velké kamenné bloky. Tyto stavby přivedly hledače ostrova Berlitze
k názoru, že Atlantida musela ležet někde uvnitř Bermudského trojúhelníku, který označil za „okno do vesmíru“.
Letecké snímky pořízené z malé výšky ukázaly, že podvodní stavby se podobají mayské architektuře.
Jako pádný „důkaz“ své teze uvedl Berlitz nález tajemné Biminské silnice. V roce 1968 byly poblíž ostrovů Andros
a Bimini v oblasti Baham objeveny pod vodou kamenné útvary, které připomínají předkolumbovské chrámy. Piloti
Trig Adams a Bob Brush zaměřili symetrické uspořádání ve tvaru ,J“. Kuriózní je, že médium Edgar Cayce už v roce
1945 prohlašuje, že „Poseidia bude první oblastí Atlantidy, která se znovuzrodí. Stane se to v roce 1968 nebo
1969…“
Vytvořila opravdu lidská ruka kamenný útvar, který byl objeven v šestimetrové hloubce u pobřeží bahamského
ostrova Bimini? Pochyby se dostavily záhy. Vyšlo najevo, že to, co objevitelé nadějeplně považovali za údajný „atlantský
chrám“, je ve skutečnosti sklad mořských hub vybudovaný ve 30. letech minulého století, a v roce 1981 doložili
američtí geologové ve své studii, že „Biminská silnice“ vznikla přirozenou cestou před 2500 až 3500 lety. Jiní badatelé
však považují tento spor za dosud otevřený a nevylučují obě možnosti. Kameny tam mohla dopravit příroda stejně
dobře jako lidská ruka. Doktor David Zink navíc zjistil, že spojení kamenů v horní vrstvě se neshoduje se spojením
kamenů v základní vrstvě.
Stejně tak byla z moře vyzvednuta řada artefaktů, o nichž se lze domnívat, že byly opracovány ručně. Patří k nim
části sloupu z mramoru, který se jinak nikde na Bahamách nevyskytuje, a kamenný kvádr, jehož původ se dosud nepodařilo
vypátrat.
Nic se nezjistilo ani o údajném objevu obrovské podvodní pyramidy, jež byla lokalizována poblíž Baham. Charles
Berlitz se mi o ní zmínil v jednom dopise a také, když mě navštívil ve Vídni. Sonarová měření vykázala v podezřelé
oblasti neobyčejný symetrický pyramidový útvar. „Tato pyramida, jejíž základna má stranu asi tři sta metrů, je sto
čtyřicet metrů vysoká,“ prohlásil Berlitz. „Má podobu Chufuovy pyramidy a stejné rozměry jako ona. Nevíme zatím,
zda jde o stavbu vybudovanou lidskou rukou, ale nikde na světě se nevyskytuje pahorek nebo hora tohoto tvaru.“
Kdyby se potvrdil objev podvodní pyramidy, jistě by bylo vhodné rozkolísat vědecké názory na vznik naší civilizace.
Zatím ale takový důkaz ještě chybí a jsme odkázáni spíš na spekulace. Pokusy hledat pod vodou Atlantidu a
jiné zaniklé kultury však budou jistě pokračovat. Nejnovější úspěchy lovců pokladů se šnorchly a ploutvemi: Ve
Středomoří bylo u egyptského pobřeží objeveno legendární město Heraklion. Franck Goddio, francouzský archeolog-
amatér a lovec starožitností, v červnu 2000, rok poté, co objevil Napoleonovo loďstvo, jásal: „Našli jsme neporušené
město staré několik tisíciletí.“
Pomocí elektromagnetických přístrojů byl pečlivě proměřen a zmapován celý záliv u egyptského Abukiru a to
položilo základy k úspěšnému příběhu Franka Goddia. Dobrodruzi se začali cíleně potápět a zanedlouho uspěli. Objevili
chrámy, domy, dlážděné ulice a. sarkofágy — vše pokryté pískem a bahnem, ale dobře viditelné: Našli Heraklion,
město z 6. tisíciletí př.n.l, jedno z náboženských center starého Egypta, poslední tvrz pohanů uprostřed mezitím
pokřesťanštělého světa. „Víme o dramatických bojích,“ prohlašuje historik Manfred Clauss. „a můžeme to nyní bezprostředně
prověřit.“
Egypt jako by magicky přitahoval podmořské archeology. Od okamžiku, kdy byly objeveny v alexandrijském přístavu
zbytky majáku Pharos, jednoho ze sedmi divů světa, existuje tam stálá potápěčská základna. Badatel Jean Yves
Emperer hledá mimo přístav v okolí stanoviště bývalého majáku. a jeho kolega Franck Goddio „nahodil udici“ uvnitř
přístavu. Jeho nejsenzačnějším nálezem je Kleopatřin chrám.
Všude na světě se potápějí archeologové i dobrodruzi a hledají zaniklé světy. Vycházejí při tom z legend pojednávajících
o „potopených městech“, „zdech“ a dalších „pozůstatcích“, jakož i o podmořských stavbách, které měli
spatřit rybáři, námořníci a letečtí kartografové. „Voda konzervuje mnohem lépe,“ potvrzuje jihoamerická archeoložka
Sonja Guillenová a má na mysli nejnovější úlovek „mokré vědy“ — prastarý chrámový areál, který objevili
italští badatelé v jezeře Titicaca. Po více než dvou stech ponorech v nejvýše položeném splavném jezeře na světě,
ležícím v nadmořské výšce 3812 m, oznámil ředitel Akakor Geographical Exploring Society a vedoucí výpravy Lorenzo Epis: „Vypadá to, jako bychom našli svatyni dvakrát tak velkou jako fotbalové hřiště, zemědělské terasy a ulici
z předinckého období.“
Vědci už dlouho tušili, že posvátné jezero andských národů je klíčem k tajemství blízkého Tiahuanaka. Bájemi
opředené ruiny v Bolívii představují komplex o rozloze téměř 450 000 čtverečních metrů a sestávají z nepřehlédnutelných
kamenných pozůstatků úctyhodných kolosů a soch, jejichž tvůrci jsou neznámí. Zvlášť záhadně působí
stranou ležící pole rozvalin Puma punku, tzv. „Brána pumy“. Ve zničeném centru komplexu, ať už zde stálo cokoli,
leží kamenné bloky vážící až sto třicet tun, v nichž jsou přesně vyvrtané otvory a na milimetr přesné stopy po opracování,
jakož i objímky pro měděné svorky. Skutečné stáří areálu je stejně nejisté jako otázka, jak sem byly kameny
kdysi dopraveny a jaká kultura za tím vším vězí. Odpovědět na to nedokázali dokonce ani Inkové, ačkoli považovali
okolí jezera Titicaca za kolébku svého národa. Domnívali se, že se tam poprvé zjevil bůh slunce.
Než kolem roku 1500 dobyli dnešní Peru a Bolívii Spanělé, bylo jezero Titicaca s mnoha ostrovy nejdůležitějším
poutním místem v celé incké říši. Nedávná potápěčská expedice nebyla první. Předcházelo jí nejméně dvanáct nákladných
pokusů vyrvat jezeru jeho starobylé po klady. Potápěči věděli, kde mají hledat: v okolí velkého „slunečního
ostrova“ s hlubokými zátokami obklopenými skálami a také u „měsíčního ostrova“ v jižní části jezera.
„Břehy jezera se velmi změnily,“ říká archeoložka Guillenová. „Ostrovy se vynořily a zase zmizely pod vodou. To,
co jsme nalezli, by mohlo pocházet od Tiwanaků.“ Tito předchůdci Inků ovládali kolem roku 400 př. n. l. v Andách
území větší než Velká Británie. Stavěli velké pyramidy opatřené kamennými sochami, luxusní obydlí s odvodňovacími
systémy a prosluli svou keramikou. Nejprve je tedy na řadě vytažení ukrytých pokladů a teprve potom bude možné
zjistit skutečné stáří zaniklé kultury.
Tato otázka se vynoří současně se všemi těmito objevy: Jaké strašlivé katastrofě padla za oběť daná kultura i se
svými poklady? Ožívají vzpomínky na starou legendu o bohu Viracochovi. Jeho obraz je vytesán do slavného architrávu
Sluneční brány z Tiahuanaka. Brána vypracovaná z jediného andezitového bloku je opatřena ornamenty technického
vzhledu a mnozí vědci v ní spatřují „nestarší kalendář na světě“. Badatelé se pokoušeli interpretovat tyto znaky
a postavy, ale „sluneční brána“ mlčí i nadále.
Viracocha, nejstarší bůh a stvořitel Inků, podle starých mýtů potrestal kdysi ohnivým deštěm padajícím z oblohy
smrtelníky, kteří ho znevažovali. „Z výšky pršel oheň a spálil celé místo; země a kameny hořely jako sláma… Viracochy
se zmocnil soucit, i šel k ohni a uhasil ho mávnutím hůlky…“
Sodoma a Gomora v Andách? Má zničení inckého města něco společného s legendou o potopené Atlantidě?
Viracocha se prý později přestěhoval na mořské pobřeží u Porto Viejo, zvěstoval Peruáncům příští událostí a nakonec
tajemně odešel po hladině do nekonečných dálav Tichého oceánu, když předtím slíbil, že se zase vrátí. Tragédie
Inků spočívá v tom, že poslední Inkové spatřovali vrátivšího se Viracochu ve Španělovi Hernandovi de Soto,
když přišel do Peru.
Category: Ostrovní říše Atlantida | Views: 1449 | Added by: Draffix | Rating: 0.0/0 |
Total comments: 0
Only registered users can add comments.
[ Registration | Login ]
Přihlášení

Hledat

Odkazy

Statistika

Celkově online: 1
Hosti: 1
Uživatelé: 0


Copyright Mystery.at.ua © 2018
Make a free website with uCoz