Podobnou schopnost létat, jaká se připisuje obeliskům, je třeba přisoudit zřejmě také symbolu okřídleného slunečního disku. Je jím zlatá koule nebo zlatý kotouč s rozepjatými perutěmi, jež se nazývají také okřídlené slunce. Toto slunce je většinou ještě vybaveno dvěma „operami“, které odborníci přirovnávají k oheň dštící královské kobře. Občas řídí prehistorické letadlo lidská bytost nebo božstvo, vznášející se nad lidským davem. Takto je to znázorněno a zvěčněno na skalních památnících, jako třeba v Persepoli (dnešní Írán). Tyto výjevy odporují běžnému učeneckému názoru, podle nějž okřídlený disk zobrazuje pouze slunce nebo jiné hvězdy. V jednodušším provedení se objevuje okřídlené slunce na četných asyrských a sumerských stélách, tabulkách a svitcích, na nichž však prozrazuje svůj vlastní účel — jako stroj sloužící k létání. a přirozeně také nacházíme toto boží znamení rovněž na monumentech z biblických dob, kde je vždy spojováno s božím zjevením. Zvlášť uctíván byl okřídlený sluneční kotouč v Yaizilikayi, svatyni poblíž turecké obce Boghazköy. Když projdeme dávno zbořenými bránami, narazíme na zbytky skalní komory chetitské kultury, široké osmnáct a hluboké třicet metrů. Odtamtud vede úzká spojovací chodba k další skalní rozsedlině, na jejíchž stěnách je vyryto více než šedesát reliéfů, většinou okřídlených sluncí s chetitskými nápisy. Na kamenné desce Karakuyu lze jasně rozeznat paprskové kolo lemované perutěmi podobnými listům vrtule. Perutě jsou na koncích zalomené a pokryté zkříženými čárami, pod trupem je vystřídají zalomené sanice. Mnohé z těchto vyobrazených létajících kol, křídel a loukotí vyvolávají vzpomínky na líčení biblického proroka Ezechiela o tom, jak se setkal s Hospodinem. Historikové jako třeba Kurt Bittel, Rudolf Neumann a Heinz Otto ovšem tuto interpretaci nesdílejí. „Správný je zřejmě výklad buď hladkého, nebo — podle babylonských a chetitských zvyků — vnitřním ozubením opatřeného kotouče jakožto slunce,“ domnívají se. Opravdu je tento výklad správný? Řečeno jasně, nevíme to přesně. Shodnout bychom se mohli jen u sanic neboli opěr. Archeologové je hodnotí pohrdavě jako „povislé svinuté stužky“. Nikdo ale nedokáže rozumně vysvětlit, co pohledávají na „slunci“. Přinejmenším stejně nejasná je interpretace chetitské slonovinové tabulky, na níž je znázorněno víc než třicet postav a dále čtyři sfingy a čtyři býci. Vždy jedna řada šesti a více postav nese figury náležející ke skupině o patro výš. V nejhořejší skupince podpírají vždy dvě dvouhlavá stvoření dvě okřídlená slunce. Protože v naší sluneční soustavě známe pouze jedno a ne dvě slunce, historik profesor Heinz Demisch otevřeně přiznává: „Dvojité provedení boha slunce a slunečního disku je dosud objasněno stejně málo jako význam celého výjevu.“ Vyobrazení takových okřídlených sluncí lze prokázat u národů Přední Asie od poloviny druhého tisíciletí před Kristem. Původ této symboliky však lze datovat do mnohem ranějších dějin. a jako už častokrát i nyní nás stopa zavádí do faraónské říše, do starého Egypta. Tam byla nejstarší forma tohoto emblému známa už v době vlády 1. dynastie kolem roku 3000 př. n. l. Okřídlené slunce je vyobrazeno na všech staroegyptských chrámových stavbách a většinou je opatřeno nápisem hut nebo api. Překlad těchto výrazů zní doslova rozpínač křídel, popř. letec. Další nepřímý důkaz toho, že tímto symbolem nemůže být myšleno slunce, vyplývá ze spojení s bohem-sokolem Horem. Tento syn Rea totiž sídlil v Apollinopoli (dnešní Edfú) ležící sto kilometrů jižně od Luxoru. V tamním chrámu byl bůh-sokol vždy nazýván Horhutem, což se překládá jako „pán nebes, velký bůh s pestrým peřím, který vyšel ze země světla“. Z bývalého Horova kultovního místa se zachovaly už jen zbytky. Chrámové nápisy, které se dochovaly na zbylých zděných monumentech i po tisíciletích, líčí rozsáhlé válečné střety v Edfú a Tentýře, dnešní Dendeře. Okřídlený sluneční disk měl být při nich nasazován jako smrtonosná zbraň, nemilosrdně používaná proti nepřátelům boha-otce Rea. Egyptolog profesor Heinrich Brugsch, vědec, kterého jistě nelze podezírat, že by spatřoval ve starých mýtech popis technologií, přeložil v roce 1870 originální texty z Edfú. a v jednom místě se doslovně říká: „Horhut vzletěl ke slunci jako velký okřídlený kotouč. Vzal k sobě také bohyni východu a bohyni západu v podobě dvou hadů, aby svým ohnivým dechem zaživa strávili nepřátele. Jejich odvaha poklesla, neboť se ho báli. Přestali vzdorovat a umírali namístě.“ Zvláštní. I když se na mysl možná vtírá nějaký scifistický popis nebo sporný americký systém protiraketové obrany SDI, který má být instalován ve vesmíru, přesto je možné se ptát: Používal Horhut laserový paprsek? Jedno je v každém případě jasné, Slunce, Měsíc, nebo Jitřenku či Večernici jistě nelze z tohoto vzdušného boje obviňovat. Když „Horhut stoupal proti slunci“, nacházelo se přece už za horizontem. Fakt, že síly slunce nelze podceňovat, znají právě v současné době už i ctitelé slunce, kteří se musejí chránit před jeho zářením krémy s vysokým ochranným faktorem, aby netrpěli nepříjemnými puchýři, či dokonce rakovinou kůže. Pokud ale vím, zatím ještě nebyl nikdo zničen „namístě“ sluncem. Okřídlená slunce symbolizují přítomnost nějakého nadpozemského jevu. V chrámu v egyptském Edfú se nachází ještě další nápis, z kterého plyne, že Re-Harachtej přikázal svému zástupci Thovtovi: „Udělej toto okřídlené slunce na každém místě, kde jsem sestoupil na zem, a také v místech bohů v Horním Egyptě a v místech bohů v Dolním Egyptě.“ a „tu učinil Thovt toto znamení“, jak nám říká jeden starý text, „v každém místě, kde byli a kde jsou bohové a bohyně až do dnešních dní“. Jak je ale možné, že znamení okřídleného slunečního disku nacházíme stejně jako pyramidové stavby roztroušené po celém světě na místech, jež jsou od sebe hodně vzdálená? Jak se mohlo okřídlené slunce tak globálně šířit mezi jednotlivými kulturami, které spolu neměly žádné spojení, jak tvrdí oficiální věda? Rád bych vyzdvihl jeden učebnicový příklad. Přemístěme se velkým skokem na severozápadní pobřeží Ameriky. Tam objevíme indiánský kmen Kwakiutlů. V jejich mytologii se vyskytují líčení kontaktů s božími nadpřirozenými bytostmi, které „pobývají na nebi a žijí ve velkých létajících domech“ a příležitostně sestupují na zem v mýtickém „hřmícím ptákovi“. Zdá se, že tento „hřmící pták“ měl stejnou funkci jako boží vůz ze staroegyptské legendy o Fénixovi. Eberhard Schneider, studijní rada, badatel a cestovatel ze severoněmeckého Bargtehiede, podrobně prostudoval motiv „dvojitého hada“. Při rešerších objevil neobyčejné dřevořezby s výjevy z mytologie Kwakiutlů. Schneidera zaujal především jeden z nich, na němž je znázorněn nebeský bůh v podobě humanoidního tvora s nadrozměrnou lebkou a velkýma očima ve tvaru mandle. Sedí mezi dvojitými hady, tzv. Sisiutly, starým symbolem připomínajícím přesně egyptské královské kobry. Pokrývku hlavy božích bytostí lze připodobnit nejspíš k pilotní přílbě. a nápadné je ještě něco. Cizí bytost má na ruce pouze čtyři prsty! To vše ukazuje na úžasnou souvislost s novodobými zprávami o lidech „unesených UFO“. Oběti UFO, a to nejen v Americe, ale i v Evropě, jak známo, líčí nezávisle na tom, s jakými cizorodými bytostmi se setkaly, že prý měly hruškovité holé hlavy, velké oči ve tvaru mandle, malá těla a čtyřprsté ruce. Dále vypovídají, že je tihle tvorové odvlekli do „podivných osvětlených lodí“, kde je podrobili lékařskému vyšetření. Často jim při tom odebírali vajíčka a spermie. Po pohovoru vysadili unesené lidi opět na výchozím místě a často jim „vymazali“ vzpomínky na dobu, kterou s nimi strávili. Zanechali tak po sobě postižené lidi, kteří si nedovedli vysvětlit, co zažili. Jako matná vzpomínka na událost jim většinou zůstává hypnotický pohled cizích bytostí s velkýma očima, které dokázaly nahlédnout i do nejzazšího kouta lidské duše. Newyorský spisovatel Whitley Strieber, který byl unesen UFO, přirovnává výraz tranzu u cizích bytostí k „obrovským strnulým zrakům bohů“ a uvádí, že pociťoval „hrůzu“, „fascinaci“ a „hlubokou nelibost“, protože jsou prý schopny uvidět „každý zranitelný detail vědomí“. Uzavírá se zde kruh tvořený minulostí, současností a budoucností? Jsou popisované přemocné a temné oči identické s „vševidoucíma božíma očima“, s oním vševědoucím božím symbolem, o němž vyprávějí mýty mnoha různých národů a kultur z celého světa? Eberhard Schneider patří ke kritickým, ale ne dogmatickým skeptikům. Považuje tezi o zásahu mimozemských návštěvníků za „zcela představitelnou“, dává ale v úvahu, že „z ne každého záhadného líčení starých mýtů je třeba automaticky vyvozovat působení pokročilé technologie mimozemských inteligencí“. Schneider zde poukazuje např. na „nadpřirozené aspekty“, jako jsou třeba „zásvětní oblasti, v nichž sídlí démoni a bohové unášející duše a z kterých nepřicházejí andělé v astronautických oblecích, nýbrž světelné bytosti nepozemského charakteru“. Při zkoumání starých pramenů je třeba zřejmě brát v úvahu vazby na tzv. prožitek mimo tělo (out-of-body experience), tedy na parapsychické zkušenosti, jako např. na „psychické a parapsychické snové vidiny, astrální cesty a jiné roviny skutečnosti“. Co doopravdy představuje sluneční kotouč na průčelích bran? Jde o pouhou uměleckou dekoraci? O zobrazení centrální hvězdy? O symbolickou vstupní bránu na onen svět, do ráje nebo do „jiného světa“? O bránu ke hvězdám? Nebo máme snad co dělat přece jen s ilustrativními vzpomínkami na působení mimozemských „božích astronautů“ a jejich vzdušných plavidel?
