Ezoterikové považují prostory uvnitř Chufuovy pyramidy zatvrzele za náboženská kultovní místa. Jeden z nejznámějších obhájců této teorie Paul Brunton líčí ve své knize Záhadný Egypt své zážitky z příšerné noci strávené ve Velké pyramidě, kdy se údajně setkal s duchy zesnulých veleknězi a monstry obývajícími staroegyptské podsvětí v Královské komoře. Existují hlasy duchů? Výzkumníci paranormálních jevů znají zvuky, hlasy a tóny, produkované nadsmyslovým způsobem, které se podařilo nahrát na magnetofon. Vyluzují tyto zvuky zemřelí lidé? Je možné pro to najít fyzikální nebo technické vysvětlení? Kdo to takto „mluví“? Spirituální bytosti? Otázka, kdo nebo co vyvolává strašidelné tóny, se objevuje také v souvislosti se starověkými egyptskými monumenty. Když jsem pobýval v zemi faraónů, vždy jsem žasl nad dvěma obrovskými sochami nacházejícími se na západním břehu Nilu naproti Luxoru. Tyto kolosy stojí osamoceně v thébské poušti, náhony vzdálené od jakékoli jiné stavby. Jejich mnohatunová hmotnost a impozantní, téměř dvacetimetrová výška působí velkolepým dojmem a člověka hned napadne, že už jen transportovat a postavit oba kamenné giganty znamenalo před přibližně 3400 lety mistrovský stavebně technický výkon. Tento výkon působí ještě úžasněji, když si uvědomíme, že kolosy zhotovené vždy z jednoho kamenného bloku byly přepraveny na své současné stanoviště z Rudého pohoří poblíž Káhiry, vzdáleného více než 600 km. Z dochovaných řeckých pramenů kromě toho víme o neobvyklém jevu, který ve své době přivodil alespoň jeden z těchto dvou kamenných obrů — jež se proslavily jako Memnonovy kolosy. Jedna z těchto soch do roku 196 n.l. prokazatelně disponovala „hlasem“! Ostatně ji takto pojmenovali Řekové, protože si tuto obří postavu spojovali s mýtickým synem bohyně jitra. Ve skutečnosti ale socha zpodobňovala buď slavného stavitele a lékaře Amenhotepa, který je považován také za stavitele slavného luxorského chrámu, nebo faraóna Amenophise III. Jak to ale bylo s oním hlasem? Prý se tehdy, téměř před dvěma tisíci lety, ozýval pouze při východu slunce — a proto tento kamenný útvar po dvě staletí patřil k vyhlášeným divům světa. Nijak zvlášť pěkně ale Amenhotep, popř. Amenophis, „nezpíval“. Socha na sebe upozorňovala spíš vysokým vřískavým tónem, znělo to, jako když praskne struna harfy. Je možné, že zvuky, které kolos vydával, začaly být nelibozvučné až v pozdější době. Je totiž známo, že zpívající sochu v roce 524 př. n. l. poničil krátkodobý vládce Egypta, dobyvačný perský král Kambýsés, a navíc tento div světa ještě rozsáhle poškodilo zemětřesení v roce 27 př. n. l. Mohlo se klidně stát, že třeba právě tyto události znetvořily původně libý zvuk. Jisté v každém případě je, že Memnonův kolos definitivně umlkl za vlády prvního římského vojenského císaře Lucia Septimia Severa (193–211 n.l.). Pravděpodobně to způsobily restaurační práce nařízené římským vojevůdcem. Kamenného obra možná tehdy umlčely nové vrstvy kamenů vložené sochaři do těla a hlavy monumentu (tak zní hypotéza). Stále víc lidí ovšem tvrdí, že podivný tón se několikrát ozval z nitra sochy ještě v 19. století — alespoň se o tom lze dočíst v pařížské Revue Encyclopédique z roku 1821. Badatelé se domnívají, že šlo o náhodný „návrat“ tónů, který si lze vysvětlit neostatečným utěsněním trhliny v kolosu. Z mysteriózního spektáklu kolem dávného strašidelného hlasu zbylo jako vzpomínka už jen jméno, zmíněný fenomén se ovšem vztahuje na obě sochy — odtud „Memnonovy kolosy“. Jak ale mohly vůbec vznikat tóny uvnitř sochy? „Francouzi Langles a Salvert hovoří o složitém mechanismu v soše, který spouštělo slunce procházející čočkou uloženou ve rtech sochy,“ píše italský okultní autor Peter Kolosimo původem z Jižního Tyrolska. Jeho tvrzení přirozeně nezůstalo bez odezvy. Přesto museli egyptologové, kteří označili zvuky za „náhodné“ a snažili se je vysvětlit výkyvy teploty v kamenných prasklinách, nakonec vzít na vědomí, že nestačí vypomáhat si berličkou náhody, chceme-li přesvědčivě vyložit mimořádné věci. Pokud se nesnažíme předem zavrhovat veškeré dochované texty egyptských legend a odkazovat je povýšeně do říše pohádek, jak se tak často stává, měli bychom věnovat pozornost odkazům, které zapojily do hry magii.
