Sobota, 2018-04-21, 14:29
Vítejte Host | RSS
Mystery
Domů
Registrace
Přihlášení
Menu

Kategorie
Parapsychologie [3]
Významné osobnosti [7]
Čas a prostor [1]
Hádanky minulosti [8]
Nadpřirozené bytosti [0]
Ostrovní říše Atlantida [9]
Tajemství říše faraónů [25]

Main » 2009 » Únor » 22 » Pozor, elektřina! (3) - Antická osvětlovací tělesa
Pozor, elektřina! (3) - Antická osvětlovací tělesa
11:16
Svatý Augustin se ve svých dílech ze 4. století n. l. zmiňuje o zázračné svítilně, o tajemném, nepřetržitě zářícím
zdroji. Ani voda, ani vítr nedokážou zhasit toto svítidlo uchovávané v Isidině chrámu. O podivných osvětlovacích tělesech
hovoří mýty téměř všech národů. Rádi připisujeme tyto dochované zmínky starověkým utopiím a bájím.
Přesto analýza elektrobaterií z předkřesťanské doby ukázala (i když se mnozí badatelé starověku jen těžko smiřují
s tímto dokladem dávné technologické znalosti), že s elektřinou uměli zacházet už lidé na úsvitu našich dějin.
Lze odporovat spoustou pramenů a nálezů tradičnímu historickému názoru, podle nějž objevil působení elektrického
proudu až v roce 1820 Dán Hans Christian Örsted, po něm pokračoval ve výzkumech Michael Faraday a
konečně žárovku vynalezl až v roce 1871 Thomas Alva Edison.
Horká stopa vede, jako tolikrát, do země faraónů — do Egypta. Nejen Parthové, ale také staroegyptští kněží —
učenci své doby — již vlastnili přístroje zužitkující uměle vyráběnou energii. Jak tehdy vlastně osvětlovali podzemní
prostory? Nějaký světelný zdroj přece museli mít k dispozici, jinak by se geniálním umělcům stěží podařilo tak mistrovsky
vyzdobit malbami stěny kultovních místností — připomeňme si jen díla v Tutanchamonově hrobce v Údolí
králů. a to vše těmi nejzářivějšími barvami. Nabízí se představa loučí, svící nebo petrolejek. Má to však jeden háček:
V těchto podzemních chrámových prostorách a kryptách chybí jakýkoli odkaz na taková osvětlovací tělesa. Nikde nejsou
stopy sazí. Aby se vyřešila tato záhada, vznikla domněnka, že Egypťané mohli ve svých chrámech před tisíciletími
instalovat zrcadlové systémy. Ale toto „patentní řešení“ je málo přesvědčivé. Když byla totiž tato hypotéza vyzkoušena
v praxi, zjistilo se, že značná část slunečního světla se rozptýlí a není možné osvítit podzemní krypty. Když
jsem se zeptal na možné světelné zdroje starých Egypťanů rakouského egyptologa, univerzitního docenta doktora
Helmuta Satzingera, odpověděl mi: „Ani já neznám žádné podklady, které by o tom mohly podat vyčerpávající informaci.“
Vzápětí mi ale předložil svou „záhadu Kolumbova vejce“: „Přesto si vzpomínám na jeden článek, ze kterého
vyplývalo, že lidé byli tehdy schopni zhotovovat nečadící louče.“
Nečadící louče? Snažil jsem se trochu pátrat po této informaci. Její zdroj se údajně nacházel na univerzitě v Curychu.
Zdálo se, že nepatří ke všeobecně známým vědeckým závěrům, jinak by docent Satzinger nepřičinil ke svým
slovům nechtěnou pointu, když mi řekl: „O tom se ale dá jen dohadovat a spekulovat…“
Německý egyptolog a archeolog, profesor doktor Hartwig Altenmüller z Hamburské univerzity, tvrdí, že ví, jakým
způsobem si egyptští interiéroví architekti, nástěnní malíři a autoři reliéfů vypomáhali, když si potřebovali osvítit
prostory, v nichž pracovali: „Egypťané neznali ani elektřinu, ani žárovku. Při práci v královských hrobkách se používaly
olejové lampy, jejichž knoty byly ponořeny do sezamového oleje. Přidáním soli se z oleje vyloučila voda a svítilny
nečoudily. Pracovníkům byly dvakrát za osmihodinovou směnu vydávány nové olejové lampy a tento výdej se registroval.
Částečně se dochovaly příslušné soupisy.“
Opravdu to vysvětluje všechno? Možná si tehdejší lidé vypomáhali takovým způsobem, snad dokonce svítilnami
naplněnými sezamovým olejem. Proč také ne? a přece, jak se zdá, nelze vyloučit, že staří Egypťané uměli zacházet
s elektrickým proudem. Osvětlovací tělesa podobná žárovkám ve starém Egyptě? Lze alespoň zhruba doložit toto
tvrzení?
Těmito otázkami jsem se zabýval od roku 1979 důkladně už v několika publikacích, mj. v knize Das Licht der
Pharaonen — Hochtechnologie und elektrischer Strom im alten Ägypten (Světlo faraónů — vyspělá technologie a
elektrický proud ve starém Egyptě), kterou jsem napsal společně s Peterem Krassou. Snažili jsme se v ní ukázat, že
četné archeologické nálezy lze objasnit teprve pomocí poznatků naší doby. Podnět k těmto úvahám dodávají záhadné
nástěnné reliéfy v pozdně egyptském Hathořině chrámu v Dendeře ležící 60 km severně od Luxoru. Hlavní chrám
včetně jakési knihovny vytesané do kamene (každá sebemenší ploška byla pokryta vyobrazeními a nápisy) se stal během
svých dlouhých dějin obětí ničení a stále znovu se stavěl, naposledy v ptolemaiovském období kolem roku 100
př. n. l. Německým egyptologem Hansem Dümichenem v roce 1877 zaznamenaná zakládací listina Dendery však
sahá ve svých počátcích až k prvním faraónským dynastiím kolem roku 3000 př. n. l. Hlavní chrám, pozůstatek rozlehlého
chrámového areálu, ostatně vyčnívá nad zem pouze ze dvou pětin. Pod úrovní pouště se nachází dvanáct úzkých
krypt, které byly rozděleny do tří pater a jsou obehnány zdmi tlustými jeden až dva metry. Co se v nich
v dávných dobách uchovávalo, muselo být velmi důležité a cenné, protože to zůstávalo skryto pohledům nepovolaných
osob.
Do Dendery jsem se vydal poprvé před více než dvaceti lety, abych se dozvěděl víc o záhadném chrámu a jeho
úžasných reliéfových výjevech. O rok později jsem se ocitl v Hathořině svatyni znovu, tentokrát se spoluautorem Peterem
Krassou. Ochotně jsme se smířili s útrapami cesty, ať už to byly vysoké teploty nebo víc než nepohodlný vstup
do denderského podsvětí. Nakonec jsme byli bohatě odměněni. To, co jsme s Peterem Krassou spatřili na nástěnných reliéfech, v roce 1980 stěží někoho zajímalo, ale bylo to jedinečné a tajuplné a neznám nic srovnatelného ani
v Egyptě nebo kdekoli jinde. Vyobrazení lidských postav vedle bublinových útvarů, které si lze i bez valné fantazie
představit jako nadrozměrné žárovky. V těchto hruškovitých objektech jsou pak vidět vlnící se hadi.
Že by symbolizovali elektrické výboje? Člověk snadno nabude takového dojmu. Hadi totiž vylézají vždy
z prostřední špice lotosu. Po fyzikální stránce je to naprosto správně, protože také u moderních žárovek je intenzita
pole největší uprostřed. Lotos pak mohl fungovat jako objímka. Od ní vede jakýsi kabel k obdélníkové nádržce, která
připomíná něco jako zásobník energie. Na něm klečí postava zpodobňující boha vzduchu Šua. Že by odkaz na ionizující
páry? Útvary podobné svítilnám podpírají většinou takzvané sloupy džed s dvěma útvary podobnými pažím,
jež se na několika vyobrazeních dotýkají hadů.
Klasické egyptologii se nikdy nepodařilo logicky a věrohodně vyložit smysl těchto podivných „sloupů“, které se
objevují už v nejstarších hrobkách kolem roku 3000 př. n. l. Vágně se hovoří buď o “symbolu stálosti“, „archaickém
fetiši“, „odlistěném stromu“, „zjizveném pilíři“, popř. o „znamení plodnosti“. Jisté je, že výraz „džed“ měl vždy něco
společného se „stálostí“, „trvalostí“ a „sílou“. Zdá se ale, že až zarážející podoba těchto sloupů s moderními vysokonapěťovými
izolátory není vůbec náhodná. Každý detail vyobrazený na reliéfu má svou určitou funkci. Zvláštní význam
přitom má vždy energie. Postavy pod hruškami by mohly symbolizovat napětí, zatímco klečící muži by se dali
vysvětlit jako opačné póly napětí mezi lotosem a „pažemi sloupu džed“. Zvláštní význam je třeba přikládat také vyobrazení
boha moudrosti a učenosti Thovta, vždyť dochované prameny tvrdí, že kdysi sestoupil z nebe s „lotosem“
a přinesl lidem „světlo“. Na denderském reliéfu drží bůh v podobě paviána v rukou výhružně dva nože. Má to snad
naznačovat nebezpečnost znázorněného jevu, tedy elektřiny?
Hathořina svatyně skrývá ještě další tajemství, vždyť přece téměř každá plocha, i ta nejmenší, je vyplněna hieroglyfy
a obrazy: fascinující kamenný „dokument“ zřízený k tomu, aby zprostředkoval vědění. Vědění, v němž se
zjevně zrcadlí také elektrické procesy. Bylo by nutné znovu analyzovat všechny výjevy v Dendeře, abychom dokázali
tyto informace po technické stránce lépe vytřídit. S největšími potížemi se zatím setkali lingvisté při překladu. Kněží
tehdy používali jakýsi druh tajného písma, podobně jako současní vědci, kteří si dovedou posloužit jako „tajnou řečí“
hantýrkou prošpikovanou počítačovými výrazy laikům zcela nesrozumitelnými. Navíc se podoba písma v průběhu tisíciletí
stále znovu obměňovala a slova mají často několik významů.
Rakouský egyptolog doktor Erich Winter často přiznával, že „význam denderských výjevů leží stále ještě v hluboké
temnotě“. Méně bázlivě se pokoušel o výklady egyptolog Hermann Kees, který poznává v přesných obrazových
dokumentech „hadí kameny“. Káhirský egyptolog profesor Abd el Malek Ghattes naproti tomu prohlásil, že jde
o „znamení věčnosti“. Doktor Helmut Satzinger z vídeňského Umělec-kohistorického muzea mi nabídl jako „osvětlující“
výklad „sluneční bárku“. Jeho asistentka doktorka Elfriede Haslauerová naproti tomu viděla v nástěnných reliéfech
„zrod boha, který se vynořuje z potopy v podobě hada sedícího na lotosovém květu“. Později nerozhodně dodala:
„Vyobrazení hadi by ale mohli také být interpretováni jako chrámoví strážci v bojovém postavení.“ Jiní odborníci
v reliéfech spatřují pouze „kultovní jevy“ nebo „výplody fantazie“.
To vše jsou odpovědi, jež názorně předvádějí rozpornost různých pokusů o výklad. Při nejlepší vůli není možné
zjistit smysluplné souvislosti. Byla by žádoucí větší odvaha k novému způsobu nazírání. Veškerý materiál, texty i vyobrazení,
by bylo třeba prozkoumat jak po egyptologické, tak technické stránce.
Zcela odlišné od egyptologického úhlu pohledu jsou studie vídeňského elektrospecialisty, dipl. ing. Waltera Garna.
Vrchní projektant velkého rakouského průmyslového koncernu nikdy předtím o Dendeře nic neslyšel, dokud
jsme mu s Peterem Krassou neukázali snímky tamních nástěnných reliéfů.
„Okamžitě mě ohromil způsob vyobrazení,“ prohlásil. „Sloupy džed vypadají úplně stejně jako moderní vysokonapěťové
izolátory. Hadi by mohli znázorňovat elektrické jiskření nebo svítivé výboje plynu, jež za vysokého napětí
vystupují ze špiček lotosových květů. Nikdo by nebyl schopen nakreslit něco takového, kdyby neměl elementární
znalosti elektrotechniky. Na to se shoduje až příliš mnoho detailů!“
Navíc Walter Garn pro naši knihu z roku 1982 Licht für den Pharao (Světlo pro faraóna) a její nejnovější verzi,
která vyšla v roce 1992 pod názvem Das Licht der Pharaonen (Světlo faraónů), rekonstruoval věrně podle staroegyptských
předloh funkční model. Ten byl už několikrát předveden na veřejnosti. Garnův model je skleněné těleso
o délce 40 cm a jeho průměr v nejsilnějším místě činí 12 cm. Oba konce jsou zalité pryskyřicí, do níž jsou navíc zabudovány
desková elektroda na jednom a kovový hrot na druhém konci. Jak se mezitím zjistilo, pro staré Egypťany
byla výroba složitých skleněných těles zcela samozřejmá. Inženýr Garn z toho logicky vyvodil: „Když odvzdušníte
skleněnou baňku, do níž zasahují dva kovové kusy, pak dochází k výboji už při značně nižších napětích, záleží na velikosti
baňky. Při tlaku 40 torrů (40 mm rtuťového sloupce) se vine od jedné kovové součástky k druhé trsový výboj.
Když se odsaje z baňky další vzduch, hadovitě se vlnící čára se zvětší a nakonec vyplní celou žárovku. To odpovídá
přesně vyobrazením na podzemních stěnách Hathořiny svatyně.“
Jak ale byli kněží schopni odsát z „hrušek“ vzduch a snížit tlak na minimum? Odpovědi se nám dostalo opět pohledem na snímky nástěnných obrazů v Hathořině chrámu. Na jednom reliéfu jsou znázorněni čtyři muži stříkající
z nějakého zařízení tekutinu (patrně vodu).
Walter Garn pokračuje: „Dnes víme, že takzvanými ejektory (proudovými, popř. vodními čerpadly) lze dosáhnout
relativně vysokého vakua, zvlášť tehdy, když jsou čerpadla k dispozici v kaskádách (řadové zapojení stejných součástí).“
„Pokus se zdařil!“ mohl nakonec ohlásit dokončení konstrukce žárovky inženýr Garn. Jistě by bylo podnětné
i nadále se vědecky věnovat Hathořině svatyni a jejím jedinečným obrazovým dokumentům. Dosavadní výzkum
v každém případě ukázal, že technicko-fyzikální interpretace je možná. Nezbývá než doufat, že se stejně jako starým
Egypťanům jednoho dne „rozsvítí v hlavě“ také současným vědcům.
O tom, že už ve starověku se muselo experimentovat se zdroji elektrického proudu, se zmiňuje ve svých spisech
také židovský Eliphas Lévi. Lévi líčí moc egyptských kněží, kteří prý byli schopni chrámové stavby „zahalit do mraků“,
ale také je nechat „rozzářit v nadpozemském jasu“. Ve dne se v jejich okolí „náhle setmělo“ a v noci zase „rozsvítilo
jako ve dne“. Lampy se „Zažíhaly samy od sebe“ a ozařovaly obrazy bohů.
Kdyby se badatelé zabývající se starověkem osmělili a vzali dochované zprávy doslovně, nemohli by pominout jeden
fakt. Naše věda jen znovuobjevila mnohé z toho, co existovalo už před tisíciletími. a zjevně to platí rovněž pro
elektřinu!
Category: Hádanky minulosti | Views: 960 | Added by: Draffix | Rating: 0.0/0 |
Total comments: 0
Only registered users can add comments.
[ Registration | Login ]
Přihlášení

Hledat

Odkazy

Statistika

Celkově online: 1
Hosti: 1
Uživatelé: 0


Copyright Mystery.at.ua © 2018
Make a free website with uCoz